Co Xenofon netušil - cesta na Moselu a do Alsaska , část prvá

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Měl bych si říkat Xenofon, na rozdíl od něj bojuji spíš sám se sebou než s jinými národy. On sám starověký válečník a cestovatel by dnes nevěřil vlastním očím. Lidé cestují svobodně, potkávají se, popijí společně vína, dají řeč a je jim dobře. Černý, žlutý, bílý nebo modrý, Cikán nebo Čech, Němec a Angličan, Turek nebo Řek všem je nám spolu dobře, když zapomeneme na to, co nás rozděluje a hledáme, co nás spojí.

Cesty nemám rád, když nevidím druhý den Podivínskou věž, dostávám záchvat smutku. "Posrané cesty!" říkávám. Slunce mého života je cestovatel, ráda opouští svůj dům a hrad a vydává se na cesty po Evropě, vláčí mě s sebou a chaňká mě v okamžicích depresí a vzpomínek na domov. Září, když poznává nové kraje a miluje lidi. Takže zase na cesty, tentokrát Mosela a Alsasko, země vína.

To je tedy ráno!

Zrychlené. Bez lyží.

Kmitavé. V sekundách.

Jak to jenom zvládnu!?

Metronom. Nečeká.

Všechno ví! Všechno zná!

To je tedy láska!

Palba slov, pohledů, kolotoč, tobogán.

Citace: FUTURUM - Ostrov Země

Bláznivé ráno. Normálně když se chystáte na cestu, máte jasný plán. S přáteli se smluvíte na cíli i času odjezdu. Někdy se Vám ale všechno hroutí. Osud se staví proti Vám. Stejně i naší cestě nepřáli Bohové. Nejdříve jsem kočce šlápl na ocas, při krmení, při ranní pohodě. Ani ranní čaj neměl správnou teplotu, opařil jsem si jazyk. Začal jsem tušit, že všechno nepůjde tak, jak jsem si naplánoval. Při chystání naší škodověnky jsem zjistil, že se nám v kufru rozlil motorový olej. Komu se to podařilo stejně jako mě, ví své. Toho svinčíku se jen tak nezbavíte. Ještěže jsem měl doma, pro strýčka příhodu, velký kus nového koberce. Nervní chlap začal vidět rudě, ruce od oleje a dcera se vrací od vlaku. Že by jí zas ujel vlak? Povolili mi nervy, vlak ji ujíždí  často a mě se v té souvislosti uvolňuje adrenalín. Jenže manželka volila jinak, okamžitě k lékaři, i náš přítel doktor reagoval briskně, injekce a honem do nemocnice. Stál jsem po ženině telefonátu jako pitomec. Dcera bude na IPce! Málem jsem ji poslal zpátky na vlak! Další příhody nebudu vypisovat, svět se mi hroutil. Minutu po minutě šly Jobovy zprávy, jedna za druhou a jedna "lepší" než druhá. Když se vrátila žena z nemocnice, rozhodla, že jedeme. Hleděl jsem na ni jako na zjevení a líčil ji všechny trable.

"Po dvou letech bez dovolené jedeme! Dcera je dospělá, zvládne to sama! Zemětřesení ani požáru jsem si nevšimla a ostatní vyřešíme až po návratu!" Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou, takovou ji neznám, bojovnice  Xena by se lekla a s pláčem by se Barboře klidila z cesty. "Iva se Štefanem jsou na cestě a když bude nejhůř, klíček od pokoje nám vyzvednou", děla ještě. Z několika hodinovým zpožděním tedy na cestě. Na dálnici před Hustopečemi jsem si uvědomil, že nemám mobil, ještě jedna otočka. Jenomže mobil se vzpíral nalezení, náš rodinný dům začal připomínat návštěvu StB a ten pacholek pořád nikde. Začala mě brát moje milovaná alergie  a tak jsem si chtěl vzít prášek z kufru naší škodověnky. JUK usmíval se na mě můj mizerný pacholek mobil, smál se jak na lesy, dostal mě. Neříkejte, že věci nemají duši, on se vážně smál!

Takže on the road. Nejdříve Brno, staroslavné moravské město. Nám  z Podluží nepřirostlo k srdci. Jošt Moravský, nejslavnější moravský markrabě, se na nás za to zlobí, jenže duši neporučíš. Je to malá kletba, Brno bylo do války převážně německé a sedláci z jihu Moravy mají raději největší české město -  Vídeň. Tam nás táhnou časté rodinné vazby. A Moravané jsme všichni zapřisáhlí, to mi věřte!

Potom matička měst Praha, usmívá se na nás z daleka. Vzpomíná na nás z Moravy ráda. Bez ní by nebyla naše vlast vlastí. I na Bílé hoře jsme bojovali a jako poslední umírali u zámečku Hvězda. Svoboda, vlast a věrnost jsou povahové rysy, které máme pevně v krvi. "Bratře Moravane, soudruhu můj věrný!" zní mi hlas naší matičky Prahy v hlavě, jako reminiscence na lítý marný boj, kdy moji předkové umírali za společnou vlast. Měj se krásně Praho, někdy příště se stavíme, dnes jedeme dál.

Plzeň hlavní město piva, míjíme mlčky.

Za hranicemi se mi vždy zastaví srdce, z velké cedule čteme: Via Carolina - cesta císaře Karla Lucemburského. Stavíme se k němu jako k otci vlasti, ale na slavnou Via Carolinu, po níž jezdil z Prahy do Norinberka rádi zapomínáme. Nedělá nám dobře, že Karlova vlast byla Evropa. Převzal zástavu rodu Přemyslovců a proslavil naši zemi jako málo kdo. Ne, nechci zapomínat na jeho dobré syny, domáckého Václava a diplomata od Boha, mého nejmilejšího Lucemburka Zikmunda. Je mi líto, že má u nás díky předsudkům a maloměstské Palackého politice špatnou pověst. Nechceme vědět, že mu kurfiřti posměšně říkali Husitský král, protože prosadil Basilejská kompaktáta v době, kdy se úspěšně snažil dostat Evropu z papežského schizmatu. Podařilo se mu to, trvalo to dvacet pět let, ale uspěl.

A už Frankfurt město se slavnými veletrhy. Každý rok na veletrhu hudby, vystavuje p. Krampera svoje aparatury a udivuje ostatní svým kompaktním zvukem.

Objíždíme Rýn a blížíme se k Mosele, cíli naší cesty. V dešti a průtrži mračen vystupujeme z vozu.

Od zítřka nás čekají města, městečka, vinaři, restaurace a zážitky všeho druhu. Večer se vydařil, sice unaveni, ale spokojeni po výborné večeři hledíme do noci. "Krásně prší, že Barče." říkám zasněně. Miluji déšť, každá kapka mi zpívá a laská duši. "Spíš chčije a chčije!" kleje Barbora dcera Slunce. Smějeme se. Naši anabázi za vínem Mosely a Alsaska si nenecháme pokazit. Objímáme se šťastní, unavení a stále zamilovaní jeden do druhého.

Z břehů Mosely v květnu 2012

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz