Xenofon se také těšil na návrat domů - část sedmá a závěrečná

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Nevím jak cestoval Xenofon, ale doma na kavalci nezažijete nic z toho, co vám osud přihraje na cestách. Naše škodověnka nás vždy přivezla tam i zpět, ale když jsme se tentokrát vraceli, dala nám znát, že není vždy posvícení. Xenofon takovou srandu na svých cestách nezažil.

Byl jako já? Nebo jiný?

Proč tady stál? A kam šel?

Z plamenů vstal? Nebo z hlíny?

K obzorům odcházel.

Důlek jako důlek paty vyhloubí.

Já do těch tvých přesně zapadám.

Počkej na mě možná už tě doháním.

Nemusíme zítra každý sám.

Citace: FUTURUM - Ostrov Země

Takže zpátky na cestu k domovu, výlet byl příjemný zábavný, ale hurrrááá domů. Už abych viděl věž Podivínského kostela. Na delších cestách je příjemné, když se můžete spolehnout na svého partnera řidiče. Moje žena řídí ráda a dobře a tak jí rád  přenechávám část cest. Můžeme si oba odpočinout a postupně se střídat za volantem. Při řízení má dotyčný řidič nepsané právo výběru hudby. Po vlastech českých si Barča ráda pouští Vltavu nebo jinou stanici s vážnou hudbou nebo jazzem. Já jsem pro změnu příznivec hardrocku.

Vybrat cestu z Alsaska do naší domoviny chce trošku přemýšlení, můžete jet po Francouzské straně nebo po Německé. Volili jsme Německo, i když jsme tušili, že při opravách dálnice nemusíme rozhodnout dobře, zácpy zde bývají hrozivé. Nastavil jsem GPSku, aby se jim vyhýbala  a tak nás opět povodila jinudy než by člověk navigátor považoval za rozumné. Ale nespěchali jsme a rádi se kocháme krajinami, takže jsme byli spokojeni. V Německu jsme nabrali palivo do našich vozidel, práskli pomyslným bičem nad zástupem koní v motoru a jeli jsme.

Těsně před Norimberkem začala mít manželka divný pocit: "Mety, ta spojka mi zůstává viset, musím ji vždycky nohou vrátit!" říkala s oprávněnou obavou. Okamžitě jsem věděl o co jde - válec na spojce. Jestli se pokazí, jako že se jistě pokazí, tak nám pomáhejte všichni svatí. Bez spojky se nerozjedete, můžete se snažit jak chcete. Jako na zavolanou nás GPSka svedla z dálnice do města a ťahom kolem servisu Škoda. Zázrak říkal jsem si, ale přechválil jsem osud. Přijeli jsme 15 minut po zavíračce.

Nezbývalo než se vydat na cestu. Spojka místy fungovala bez problémů a místy zlobila, jasné jak zapumpuji, tak se na chvíli tlak v systému zmátoří, ale za chvíli zase klesne. Začali jsme žertovat, kde si najdeme ubytování než nám v Německu opraví automobil, co zavoláme dětem a co do zaměstnání, jak prožijeme ještě jednu noc plnou vášní, jářku nedělali jsme si z toho velkou hlavu. Vrátili jsme se na dálnici, zařadil jsem pátý stupeň a doufal jsem, že nebudu muset zastavovat. Zelená na GPSce dávala tušit, že ujedeme značný kus cesty, nafty máme hodně, jenom na jídlo a ostatní prostě na několik hodin zapomeneme.

Kdo ví zdali měl i Karel IV. podobné problémy, když se vracel z Norinberka do Prahy. Něco mi napovídá, že se spojkou asi problémy neměl, ale na druhé straně věřte koni, na kterém jedete. Je to přece jenom zvíře a má svoji hlavu. Zajímalo by mě, co mu běželo hlavou při dlouhých cestách Evropou. Dostatek nafty ho asi nezajímal, to měli na starosti jiní z jeho průvodu. Vlastně sena zapomněl jsem, že kůň naftu nežere. Jenže projet územím, jenž vlastnil jeho nepřítel, jako když utíkal z bitvy u Kresčaku, to musel být adrenalinový zážitek. Podobných útěků zažil v životě několik, ještě že nás jenom zlobí spojka, cestovat v převlecích v kopkách hnoje, na to mě opravdu neužije.

Cesta byla příjemná, provoz minimální a zdálo se, že se dostaneme do Čech, kde bychom mohli spočinout přeci jenom bez jazykových potíží. Iva se Štefanem nás následovali ve svém autě a věděli jsme, že nás v případě problémů neopustí. Když jsme míjeli bývalou závoru na hranicích, řekli jsme si, že se zastavíme na první benzince a koupíme si něco na zub. Spojka byla proti, úplně se odporoučela do věčných lovišť indiána Škody a nechala nás napospas. Co nám zbývalo, zkusíme pokračovat a dojedeme co nejdál.

Cesta kolem Plzně v nás vzbudila naději, že nemusí být tak zle - pořád jsme jeli. Zdejší pivo mám nejraději, ne že bych nebyl milovníkem i jiných piv Svijany, Polička, Bernard všechna tahle piva mám rád, ale Urquell je pivo mých snů. Když přijedu ze štace nad ránem, utahaný jak kůň Karla IV. při příjezdu do Prahy,  ještě najdu zbytky svých sil a zajdu si do sklípku na 14-tý schod a nechám zasyčet jedno nebo raději dvě. To je potom úleva.

Matičko Praho, zdali jsi nezapomněla na tvého věrného Moravana, který tě před několika dny míjel? Splníš svůj slib, necháš nás projet nebo nás zastavíš v nějaké bezútěšné koloně aut? Velký okruh jsme projížděli se smíchem na rtech, Barbora volala našemu švagrovi Dušanovi a dověděla se, že jsou celá rodina na Moravě v Kobylí, v případě problémů se musíme spolehnout na matičku našich měst a její přízeň k moravskému pokolení. Nezapomněla na nás Moravany věrné, nezapomněla na naše předky, kteří bojovali za její čest a slávu, nezapomněla na nás poutníky, jako zázrakem jsme projeli všechny úseky bez ztráty desítky a hlavně bez zastavení. Děkujeme Praho a pozdravuj všechny naše kamarády.

Už jenom 250km a jsme doma! Dobrá nálada nás neopouštěla, hudba hrála až se hory zelenaly a Barbora trpělivě snášela ten děsivý randál metalových kapel, které jsem si dovolil pouštět. Když do pekla, tak na nejkrásnějším koni, vlastně na nejhlučnějším, upravil jsem si pořekadlo.

Před Brnem volala Iva jestli by si nemohli  něco zařídit v Brně a nechat nás dojet už bez dozoru a supervize. Bylo nám jasné, že už jsme téměř doma a že už nás nic nezastaví, propustili jsme naše přátele s vděčností za jejich věrnost a s poděkováním na rtech. Nejhorší část jízdy byla od cedule Podivín do garáže, jako starý kozák jsem řadil s meziplynem, převodovka ráda nebyla, ale vydržet už musela.

Šest a půl hodiny jízdy bez zastavení, bez úlev a bez jídla. Po zastavení vozu jsme se bleskově v běhu dohodli kdo na kterou místnost - já jako řidič jsem měl přednost a vybral jsem spodní, ještě zamčeno u lovečáku, oběhnout ložnicí a kooooonečně úleva. Pak že je cestování zábava, nevím nevím jestli mě Barče ještě někam dostane? Ale dojeli jsme a já se cítil jako vítěz - dokázal jsem TO! A navíc rodinný rekord z Alsaska domů za 8 hodin, jsem prostě KING. Barbora prohlásila, že nechápe proč vlastně řadíme, když se dá jezdit i bez spojky. Už byla hrdinkou, ale u Norimberku nám bylo hůř.

Cestu za vínem jsme dokončili ve zdraví a při zdravé mysli a vy jste ji mohli s námi prožívat zprostředkovaně také. Jsme doma  a je nám dobře, otevíráme tramín od SORGa - to je vám bájo!

Po návratu z Alsaska v květnu 2012

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz