Tři kapky na mé tváři - pro Coloursy !!!

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Moje manželka Coloursy miluje. Pro mě znamenají okamžiky s přáteli, spoustu dobré muziky a po přestěhování do areálu Dolních Vítkovic i zvláštní atmosféru - setkávání se s lidmi i sama se sebou. Letos poprvé jsem se rozhodl, absolvovat festival v karavanu. Projeli jsme s ním celou Evropu  a prožili jsme v něm  kde co. Letošní zážitek, ale nic nepřekoná, pořadatelé nás všechny karavanisty postavili cca 5 metrů od zdí válcovny trub. HÚÚÚSTÝÝÝÝ !!! Tři noci jsem nezaspal, to se mi naposledy stalo na čundru v 18-ti, jenom ty válcovny jsem tehdy nepotřeboval.

První den jsem bloudil známými místy, kolem mě proudily davy lidí. Lidé mladí, nejmladší, starší, zamilovaní, usměvaví  i zasmušilí. Každý šel za svým cílem za setkáním. Někdo chtěl potkat přátele, někdo se těšil na svoji hudbu a jiný kráčel jenom tak, třeba na pivko. Vznášel jsem se sám mezi lidmi, provázela mě nějaká síla. Hlavou mi probíhaly útržky rozhovorů. Bylo těžké rozeznat, zda je slyším nebo zda je vnímám vnitřním sluchem. Přišel jsem ke stánku a usedl jsem na připravenou židli. Dívka se na mě usmála, vzala štětec a nakreslila mi pod pravé oko modrou kapku - slzu. Očekávala moji reakci a nakonec řekla: "Ještě by se k ní hodila jedna, aby nebyla smutná." Pokynutím hlavy jsem odmítl. Jedna slza stačí.

Bylo horko až k zalknutí. Zastavil jsem se u jednoho ocelového pilíře, vzal jsem jej do dlaní a zavřel oči. Ocel byla chladná a opuštěná jako já. Lidé ji vyrvali ze Země, opracovali a vložili do ní svoje smutky obavy a kousky strachu. Plakala chladnými krůpějemi studených slz. Chvěla se hudbou a vzpomínala na dávné doby, kdy byla součástí Země, opuštěná, lidí neznala. Setkání s kovem proběhne na Coloursech mnoho. Je ve starých budovách, v konstrukcích zastřešujících podia i v nich samotných. Je v zesilovačích, mixážních pultech a všech zařízeních produkujících hudbu. Kov se stal součástí našich životů jako je jím i smutek.

Colours of Ostrava se pro mě stal zvláštním světem, který si prožívám nejraději sám. Kousek ode mě procházel můj přítel se synem. Jejich rozhovor plynul a bylo na nich vidět, že patří k sobě. Dýchl na mě pocit radosti z jejich štěstí. Jindy bych se k nim rozeběhl, tiskl jim ruce, smál se vzájemně dobře míněným žertíkům. Dnes jsem je nechal jít samotné, do srdce se mi uložil obraz milujícího otce s milovaným synem. Obraz, který je na tomto festivalu často přítomen – obraz pohody, štěstí a lásky.

Seděl jsem na koncertě a vedle mě plakala mladá dívenka. Cítila se opuštěná, opuštěná mezi tisíci. Ten její ji opustil, byl v ní chlad i strach ze samoty. Studené slzy jí kanuly po tvářích a stékaly na kovovou konstrukci. Její strach se spojoval se strachem oceli, která byla také lidmi opuštěná. Dnes je neživí, nedává jim každodenní chléb. Ocel je smutná a má pocit zmaru a beznaděje, jako mladé děvče v sousedství. Celou noc jsem na ni myslel, údery z blízké válcovny mi nedávaly spát a mně se odvíjel před očima smutný film, který zahnalo až žhnoucí teplé slunce.

Druhý den jsem se těšil na setkání se štětcem a jeho paní. Tentokrát mi namalovala pod pravým

okem kapku krve. Měla z ní trochu obavy, krev u oka by mohla znamenat smrt, jenomže já jsem v mé rudé kapce cítil krev mé rodné země, červené víno. Podluží je plné vína rudého slunce a našich divokých podlužáckých srdcí. Žhnoucí a divoká krev nám tepe v žilách, slunce rozpaluje náš kraj a v létě jej zalévá horkým vzduchem vonícím po sklizeném obilí. Ta vůně je všude přítomná, opájí nás a usazuje se nám pod kůží. Červené víno se stalo součástí naší kultury a stalo se našim sluncem, také nás rozpaluje, až divoce objímáme naše milované dívky a ženy, které zmámené upadají s rudými tvářemi. Rudá barva je barvou našich životů.

Dnes jsem v oceli cítil její bývalý žár. Slunce jí jej trošku vrátilo, takže opět žhnula a vzpomínala na chvíle, kdy se ve vysokých pecích stala na chvíli rudým sluncem. Lidé ji zušlechťovali, dávali jí tvar, aby se stala součástí našich dní. Vibrovala tóny hudby, žhnula ruměncem studu ve vzpomínce na milující se páry. Rudá jako naše krev stékala do forem a vytvářela v jednotě se svými tvůrci náš milovaný svět. Dnes tu stojí a očekává, že na ni nezapomeneme. Vezmeme ji do dlaní a budeme vnímat ducha věcí, kterého jsme vytvořili.

Na podiu zní hudba. Hudebník podává své partnerce sklenici červeného vína. Ona se usmívá a sklenici vyprazdňuje až do dna. Víno jí dává teplo krve naší země a žár oceli vysokých pecí. Druhou sklenici upíjí a vyprazdňuje s letmým úsměvem, vzrušené ženy. Oči jí svítí, září v očekávání trojího daru. Teprve třetí pohárek vína naplňuje chvíli. Zalévá její tvář a proměňuje jí v symbol lásky. Horkost jejich rtů cítí každý divák na své tváři. Páry kolem mě se objímají, líbají se a zapomínají na čas a svět kolem nich.

Ten den jsem při procházkách narazil na manželku mého přítele, vyděšeně na mě hleděla. Najednou jí z tváře zmizela obava: „Z dálky to vypadalo, jako kdyby tě někdo praštil do obličeje a ona je to nakreslená rudá kapka. “ Ujistil jsem ji, že praštit kluka z Podluží znamená jednak smůlu a jednak by se dotyčný ušpinil, takže si s dotyčným radši dáme do trumpety než do nosu. Věděla o mně své, věděla, že putuji od muziky k muzice od stánku ke stánku jako nový ostravský Ahasfér  a raději se neptala proč co a jak. Tajemství mých nakreslených kapek u oka zůstalo prozatím zachováno. Den se uzavíral údery žhavých trub, padajících ze stolice. Ráno se na mě obrací náš soused: "Co je to tam za nešiku, že mu pořád všechno padá z rukou, nedá se při tom spát."

Teď by se mi chtělo napsat, že jsem třetího dne vstal z mrtvých, ale nevstal jsem, protože jsem opět nespal. Moje průvodkyně na mě unaveného zírala a se svými štětci očekávala mé příští přání. "Potřeboval bych, abyste mi nakreslila kapku naděje." S nadějí se nám žije lépe, s její pomocí očekáváme a těšíme se na budoucnost.

Stál jsem u modré zóny a čekal na svoji milovanou. Ve frontě na bankomat se sešly tři ženy s bříšky. Ve tvářích měly jemné úsměvy, jako madony na obrazech starých mistrů. Mlčely a trpělivě čekaly ve frontě. Postupně se k nim přidávali otcové jejich příštích dětí. Jeden tu svoji pohladil po vlasech, druhý pohladil své nenarozené a třetí kolem svého štěstí tancoval a předváděl se. Naděje, naděje naší i jejich budoucnosti. Naši nenarození potomci a jejich rodiče jsou předzvěstí lepšího příští i naší radostí. Ten den jí byl plný, moje tři madony mi vetkly do tváří úsměv a do duše radost. Poznala to i moje žena: "Sláva, debka je pryč, co se stalo!" volala na sklonku dne radostně. Ukázal jsem jí měsíc těsně před úplňkem a kolem něj obrovské kolo. "Vidíš, to znamená změnu i naději na lepší budoucnost." Vzala mě kolem pasu a vedla si mě jako kuřátko svého hodného slona, milující žena se svým tlouštíkem.

Dnes zněla ocel radostně, odrážela se v ní hudba veselá, plná naděje. Naděje, že Dolní Vítkovice budou dále vzkvétat a opět přitahovat davy lidí. Zároveň nebudou stát zbytečně, budou dávat lidem práci a nám ostatním radost ze setkávání. Setkávání se s kulturou, setkávání se lidí a setkávání se minulosti  s budoucností.

Poslední den jsem se ve VIPu potkal se synem mého přítele. Z dálky na mě volal, rozkládal rukama, usmíval se a vypravoval o svých zážitcích. Která kapela jak hrála a co se mu líbilo, ptal se na moje názory a zajímali ho moje postřehy. Řeč plynula a pro mě bylo toto setkání tím nejmilejším. Mladý nadšený kluk, plný radosti, můj mladý přítel. Ožíval jsem vedle něj a byl mu vděčný za jeho mládí, jeho radosti a jeho štěstí.

Moje tři kapky u oka modrá slza, červená krev i zelená naděje se najednou staly symbolem. Modrá symbolem těžkých začátků, rudá symbolem života a radosti z něj a zelená kapkou naděje pro naše děti.

Tu noc jsem karavan připojil k automobilu a odjel po posledním koncertě. Čtvrtou noc nespat, to bych opravdu nedal, ale na druhé straně musím říct, že mám radost, že je v Ostravě !!!  práce a troška nepohodlí nám náladu nezkazila a nezkazí.

Měj se krásně Ostravo!!! A těším se opět na příští Coloursy.