Světem chodí strašidlo - Baba v Šátku

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Můj dědeček říkával: "Metošu pamatuj si, nejhorší smrť je z vyděšení!" Pochopil jsem, co tím chtěl říct již v dětství. Strachu je třeba se postavit, postavit se mu poznáním a pochopením. Když něco neznám, může se mi to jevit děsivé. Když to poznám, často se strach promění nebo alespoň poznám jak se strachu a nebezpečí bránit. 

První mě známé strašidlo bylo rodové, předávané nám malým při vyprávění. K tomu bylo v tehdejších dobách bez televize mnoho příležitostí. Když jsem byl mladičké dítě, scházeli se sousedé navečer před žúdrem na lavičce u babiččina domu. Letní večery byly horké, vařil se čas z jahodových listů nebo se nalila sklenička vína, jak kdo chtěl. Dospělí vypravovali a mi maličcí, nařádkovaní na větvích v koruně meruňky, jsme poslouchali co si dospělí vypravují. Dělali, že o nás nevědí a tak zkazky o našem rodinném strašidlu, které sídlilo za komínem na húře, nebraly konce. Na podzim při šústání turkyní byla v prostřed kruhu přítomných hromada voňavého  turkyniskového listí a mi jsme v ní dováděli. "Esli budete zlobit, pošleme na Vás Hovno s krvavým mečem!" hrozili dospělí. To jediné na nás platilo. V zimě byly sedánky u babičky také zajímavé. Často se držela černá hodinka, pil se šípkový čaj s hltem meruňkovice nebo svařené víno. Bohatá fantazie v nás čarovala děsivé představy o strašidlu za komínem na húře.

Časem jsem nabral trošku rozumu a pochopil jsem, že už bylo strachu dost a že je musím poznat. S děsem v očích jsem vylezl po žebříku na húru a šel jsem se podívat za komín. BYLO TAM! Vlastně; ano bylo a nebylo samo, ale v ruce žádný krvavý meč, ani jeho podstata vytvořená kočičím stvořením ve mě hrůzu nevzbuzovalo. Tehdy jsem pochopil co mi chtěl dědeček svým rčením sdělit. Svůj strach musím poznat, potom nebude tak hrozný a děsivý. Poznáním se ze strachu stává jenom zašlý a vyčpělý pocit pozdního poznání. Potom si říkáme, proč jsem se strachu nepostavil a nepoznal jej dříve.

Když se mi narodili děti, měl jsem smůlu. Na húru se v našem době nedalo snadno dostat a tak se mé vypravování míjelo účinkem. Až jednou se při setkání všech našich kamarádů s dětmi přiznal Karel, že se v Podivíně sice Hovno s krvavým mečem nevyskytuje, ale v našich nočních ulicích straší Baba v Šátku. Nelenil, sebral všechny naše potomky a vyrazili do nočních ulic. Dodnes mě mrzí, že jsem s nimi nešel. Dívky měly po návratu podivně rozšířené panenky v očích a při zmínce o Babě v Šátku vyjekly.

Dlouho jsem nic podobného nezažil až v poslední době. Čím dál tím častěji mi rozšířené panenky v očích našich dcer a vyjeknutí, evokují divoké reakce mých spoluobčanů na šátky muslimek. A nejenom šátky všechna možná i myslitelná činnost místních i zahraničních muslimů vzbuzují u mnohých spoluobčanů neadekvátní reakce. Ve vzduchu cítím jejich strach a bohužel i nenávist bílých kápí kuklux klanu. Všechno co je jiné je špatné a ONI se přeci MUSÍ přizpůsobit nám. Mají snad zapomenout na svého Boha? Opravdu to chceme? Chceme nutit naše spoluobčany, aby zapomněli na svůj původ a na svou víru a vlast?

Šátek na hlavách žen je zajímavý ještě i jiným způsobem. U nás na vesnici byl symbolem vdaných žen. O půlnoci svatebního dne byla nevěsta začepena a od té doby chodila každá vdaná žena v šátku. Moje babička odmítala nosit šátek na hlavě jenom proto, že je vdaná. Nosila jej jenom, když si sama tuto ozdobu hlavy zvolila. Byla ovšem trnem v oku všech bořeckých tetiček. "Bóže Fanko, jak možeš vyjít ven bez šátku!? Néni ti hanba!?" Slýchával jsem častokrát. Tehdy jsem nechápal, proč by se měla babička podrobovat starobylému zvyku. Zastával jsem se jí a až později jsem pochopil, že jsem byl tím "babiččiným příkořím" vychován demokratem. Stal jsem se zastáncem osobní svobody. Dnes stejně jako dřív nechápu, proč by muslimka neměla nosit šátek, když chce.

Tehdy bylo na vesnici nemyslitelné, aby vdaná žena chodila prostovlasá a bez šátku. Dnes se mnohým zdá nemyslitelné, aby chodila muslimka v šátku. Doba se otočila a my jsme zapomněli, jaké byly v naší zemi ještě nedávno zvyky. Podle reakcí mnohých se snaží miliarda muslimů zotročit Evropu a její obyvatele. Potajomky a kradmo se k nám stěhují, rodí děti, aby z nás v budoucnosti udělali bezprávné nevěřící psy.  Nemohu mluvit za všechny muslimy, ale pár jsem jich jako student v Brně poznal. Chodili s námi na různé akce, někteří si dali pivko (Alláh do Evropy nevidí, říkávali s úsměvem) někteří byli abstinenty. Vepřové pokud vím nejedl nikdo z nich, ale nepamatuji si na žádný konflikt, který by mezi námi vznikl. Ti kteří nám chodili za holkama, dostali co proto, ne jako muslimové, ale jako sokové v lásce. Všichni jsme to tak brali. Poznali jsme je a kdo chtěl, dověděl se něco o jejich zemi a rodině, o tom co si myslí a jak berou život. Věřte mi, nejsem znalec jejich světa, ale byli dobří i špatní stejně jako my. Kdyby neměli jinou barvu kůže, nemluvili s akcentem a já o nich nevěděl co jsou zač, zaručeně bych nepoznal jejich víru v Boha.

Tím, že jsem jich pár poznal, nemám z muslimů strach. Nechtěl bych se stát muslimem, patřím k nám a nejbližší je mi Ježíšek a Vánoce a mrskut o Velikonocích. Ale nebojím se jich, jsou stejně jako my dobří i špatní, ne podle víry, ale podle toho jak se chovají. Už slyším reakce mnohých vyděšených, křičí na mě z emailů o Islámském státě a o sebevražedných atentátních. Vždy když něco podobného čtu nebo slyším, vzpomenu si jednu reportáž ze středního východu a plačící mladou muslimku. Oplakává svoje blízké, které zavraždili bojovníci Islámského státu. "To nejsou muslimové, to jsou vrazi!" plakala.

Já se Baby v Šátku nebojím, já se nebojím muslimů a jejich "začepených žen". Já se bojím strachu v duších lidí a jejich strachem živené nenávisti. Zloba v srdcích je hrozná a nakažlivá nemoc, otravuje naše životy a spolu se strachem nás ničí. Jedinou obranou proti strachu z našich "jiných" spoluobčanů je poznání. Až je poznáte, pochopíte, že chtějí žít stejně jako my. Mají podobné radosti i starosti a nemají rádi vrahy a zloděje, stejně jako my u nás. Jsou hrdí na svoje předky a na svoje zvyky, šátek na hlavách jejich žen je jedním z nich. Nechme šátek na hlavě muslimkám, když o něj stojí.

Naše vdané ženy jej právem své osobní svobody před lety zavrhly jako přežitek. Tedy pánové, krásný turečák na hlavě ženy je parádní, ať si myslí a dělají co chtějí.

Ještě dovětek na závěr.

Můj článek jsem psal o našem strachu a o nás. Zcela záměrně jsem nepsal o muslimech a jejich světě a co se mi na něm líbí a nelíbí. Tato témata jsem záměrně pominul

Z Podluží Metoděj Skřeček - mistr zvuku