Seifertova slova o lásce a polibcích.

Je neděle a já se věnuji zpěvu, tedy v duchu, abych nezaplašil sestřičky v nemocnici. Poslouchám různé texty, až mi do ucha padl jeden od Jaroslava Seiferta.

Svoje blogy si vždy píšu sám, ale dnes jsem si dovolil ocitovat část textu mistra slov a něhy, který se jmenuje: Na peróně v Kralupech. Pokud máte srdce zdravé a plné lásky, jistě uznáte, že jeho slova stojí za čtení:

...........   Z tmavé oblohy počal se sypat sníh,nejdříve větší chomáče, pak menší, ale hustěji a hustěji. Poté počala prudká chumelenice, nejdřív zmizel mi tmavý perón, pak celá nádražní budova a posléze i celé Kralupy se všemi svými ranami i smutky a trápeními. Tak s Bohem.

Po mnoha a mnoha letech dal jsem se do překládání Šalamounově Písně písní a když jsem hledal slova pro milostné apostrofy, zjevila se mi mladistvá a líbezná tvář Kralupské Elzy. Vynořila se mi z hlouby několika tisíciletí, přišla až ke mě a já ji říkal verše neznámého židovského básníka:

Jsi jako lilie mezi stébly trav

tvá postava je podobná palmě

tvé prsy jsou jako hrozny vína

tvé oči se třpytí jako holoubci ve stínu závoje.

Vstaň milá, má spanilosti pojď

už zima minula, čas zpěvů nastává

a hrdliččin hlas se ozývá

Tvůj klín je sad granátovníků

a v něm vzácné ovoce, hena a nard

tvoje rty rosí med

pod tvým jazykem je med a mléko.

Seděl jsem v čekajícím vlaku a díval se do okna, ve kterém nebylo nic než vánice. Hleděl jsem do okna pozorně a upřeně, jako bych se díval do trenažéru, ale neviděl nic než padající vločky.Díval jsem se jak se prudce snášejí a uvažoval jsem kolikero lidských polibků je na tomto krásném, ale smutné světě. Jaké si láska vymyslí, když mužova tvář se blíží k tváři ženy. A co ženy?

Je polibek první a polibek poslední, ale proč začínat tou truchlivou písní o lásce. Jsou vášnivé polibky, kdy milenci div nevyvrátí své jazyky z jejich kořenů, ale jsou zároveň i polibky milostné, kdy vášeň se sublimuje v něhu. Jsou to polibky vlhké dlouhé a vroucí a lidský dech je jako neviditelná květina dotýkající se navzájem tváře i chřípí. Jsou však polibky, které připomínají nastavenou dlaň žebráka a jsou polibky, které jsou jako peníz do ní spuštěný. Jsou polibky i zcela zoufalé, ale nemluvme o nich.

Také jsou polibky, kdy rty líbají ženské srdce. Mají účinek jako interkardiální injekce. Povzbuzují srdce lenivé a probouzejí srdce ještě spící. Mluvím-li však o ženském těle, jsou také ještě jiné, můj Bože! Jsou polibky plné úsměvů a radosti. Polibky plné touhy a s nimi i polibky jejího vyplnění. Také jsou polibky bez lásky a bez tepla sotva se dotknou pleti. Ty diktuje jen zvyk a nic jiného. Jsou polibky sladké a hořké.

Polibek Jidášův, nepočítám.

Ne, není možno dobrati se součtu. Jako ani není možno spočítat vločky v tomto malém okně vagónu. V tom ozvalo se známé znamení a vlak se pomalu rozjížděl ku Praze. Ale je ještě jeden polibek. Polibek jako dík za přivolání krásné, ale už zasuté, slzami zaplavené a kamením zasypané vzpomínky na mládí. Ten však patří k těm sladkým a možná k nejsladším.

No uznejte, že to stálo za tu chvilku času.

Váš Metoděj Skřeček - mistr zvuku