Advent aneb - čas kdy zvukařům teče z nosu

Advent je čas rozjímání, čas přípravy na narození Jéžíška. Čas kdy zvukařům a geometrům pořád teče z nosu a chrmlají a dusí se z nachlazení, ani horečka se jim nevyhýbá. Počasí jak sfiňa nám dává zabrat.

             Mám ten čas rád, dárky po společných poradách zajišťuje slunce mého života. A tak v tom čase usebrání, v čase kdy se těším na Vánoce a kdy je spousta různých akcí, je mě zvukaři hej.

             No, hej, ono zase přeci jenom jsou ty zvukařský akce často prkotinky, jenže bedny a zesilovače i mixážní pulty a bedniska (já jim říkám Dytrychštejni, podle obrovských kamenných rakví v Dietrichsteinské hrobce), to všechno váží snad tunu i pro malý kšeftík. Ta kombinace těžkého aparátu a chřipky je smrtící. Zvukař chodí jak mátoha, chrmle jak starý hrnec, jeho kapesník připomíná dětskou plenu, né velikostí, ale jak je mokrý. Každý pohyb stojí tolik síly, ale ať chci nebo ne mám tendenci se usmívat a dělat haura. Moc mi to nejde, ale snažím se. „Tati,“ ptá se dcera při večerní cigaretce na balkonu,“opravdu tě baví i takové pitomosti s dvěma mikrofony?“ Co jsem měl dceři říct? Přiznat, že je to děs a hrůza nebo je to jinak? Co v ten čas cítím? Dělám tyhle blbosti rád nebo je dělám z povinnosti?

            Advent je čas lásky, radosti a lidské vzájemnosti. Vemte  si, třeba moji akci na předávání bronzových a stříbrných medailí nadace  The Duke of Edinburgh’s International Award Czech Republic Foundation, o.p.s.. Technicky je to prkotina, dva mikrofony, dvě bedničky, mixážní pult a pár blbin. Nastavíte a hodiny čekáte, pak hodinu zvučíte a pak hodiny čekáte a zas hodinu zvučíte a pak balení a cesta domů. Jenže, zvukařina je taky o tom, koho zvučíte a o čem ta akce je. Sešlo se tam 100 mladých teenagerů. Mladá děcka, která se nebojí výzev ve sportu, v dobročinnosti, ve vzdělávání a podobně. Chtěli si dokázat, že si umí vytýčit cíl a jsou schopni za ním jít a dokázat sobě i jiným, že cíle jsou pro ně výzvami, a že se výzev nebojí. To jsou ta děcka, o kterých mluvíme často jako o nevychovancích a rozmazlených spratcích a o mladé generaci, která si ničeho neváží. No a vidíte, oni jsou to sice výrostci, ale copak na ně nemáme být hrdí? Copak jsme slepí a hluší? Chceme, aby jednali podle našich vizí a oni, mizerové, mají svoje a jdou si za nimi. Přiznám se, že mě baví potkávat se s lidmi, kteří umí. A i jejich mladí spíkři mě potěšili, zavolal jsem si je, abych jim vysvětlil, že v prostoru kde je cca 5ti vteřinová ozvěna….“ Ano pane zvukaři, my víme, že musíme mluvit pomalu a srozumitelně a poslouchat, jak náš hlas doznívá, aby nám bylo dobře rozumět.“ A začali mluvit do mikrofonu líp než většina profíků. Tedy kolegové, já jsem před nimi smekl. Vidíte lidičky, pitomý malý kšeft a já z něho jel hrdý na naši mladou generaci a šťastný, že jsem je mohl potkat.

            Advent je také čas, kdy si víc než jindy uvědomujeme, že jsou i lidé, kteří potřebují pomoct. A tak jako každý rok i letos jsem zadara zvučil koncert Toma Zvardoně a jeho Duende. Pravidelně ten koncert pořádá Rotary klub Valtice Břeclav a výtěžek končí u potřebných. Letos se vybralo přes sto třicet tisíc, které skončily v rukou potřebných. Vlastně je to projev lásky k bližnímu, když se snažíme pomoci druhým. Je to naše křesťanská povinnost nemyslet jenom na sebe, ale taky na druhé a i na ty, které neznáme.

         I když  jsem byl skoro na nebožko, bolela mě hlava a měl jsem zimnici,  jsem si ujít to nenechal. Kapela je skvělá, vždyť je jistě znáte, taková kombinace jazzu a latiny. Kapela se zvučí sama, jenom ten sál, je do pravého úhlu. Ve vrcholu se hraje a dvě hlediště, každé na jinou stranu, tak pro osmdesát lidí. Brnkačka kolegové, ale znáte to, dojdou vám kapky do nosu a prožíváte muka. Neslyšíte kytaru, ale bušení kovadliny v mozku, ruce mokré od vlhkých kapesníků a jediná touha, na níž stále myslíte je – sbalit mikrofony a do postele. Jazz i latinu mám rád a v podání Duende se sál vlní vášněmi a rytmem, zpěv Veroniky Diamantové mámivě vyplňuje prostor, vše hraje jako jeden muž. Zapomínám na strázně nemoci a užívám si muziku. Měřím akustický tlak, od 45 do 87dB. Dynamika, rytmus, zanícení hudbou. Vše v maličkém sálečku ve Velkých Pavlovicích, hltám to jako manu, jako léčivý nektar antických bohů. Ani se nenaděju a konec, balím mikrofony a ťahom do postele.

         A před Vánocemi v čase adventu se pořádají také koncerty našich nejmenších. Letos na mě padla povinnost zaskočit za kamaráda a ozvučit předvánoční koncert naší Voděnky, folklorního souboru malých i menších dětí.

         Po večerním koncertu Duende jsem byl, jak mátoha a to mě čekalo ranní balení aparátu, večer bych to totiž nedal. A pak hned chystání na koncert v naší podivínské hale. Ještě, že mi mohl pomoct můj dobrý druh Zdeněk. Ve dvou se to přeci jenom dalo zvládnout. Nadopovaný práškama a čerstvýma kapkama do nosu, jsem to jakž takž dával.

         Jsem zapřisáhlý Podlužák a hrdý chlap. Miluji náš folklór a naše zvyky a kroje a vše co k tomu patří. Nevím, zda si to ta děvčata, která vedou Voděnku, uvědomují, ale podle mě předávají našim dětem do srdíček lásku k vlasti i k místu, kde žijí. No jistě, měl bych pochválit i rodiče a taky designérku krojů, jenže podle mě jsou hybatelkami právě Petra Kosová a její team.

         Vystoupení dětí, je pro zvukaře většinou sázka do lotynky. Buď vám děcka do mikrofonu kuňkají, že je není slyšet nebo mají pocit, že by jejich hlas měl znít až pod Tatrama a tak zplna hrdla vyřvávají do mikrofonů, že se s sebou rozezní i stařičký zvon na podivínskej věži. Dnes ale ne, děcka ví, co mají dělat a vzorně plným hlasem zpívají, i říkadla jsou provedena s bravurou, kterou bych nečekal. Tedy milá Petro s děvčaty, klobouk dolů. A nesmím zapomenout ani na dětskou cimbálku. Kdo trošíčku muzice rozumí, chápe, že práce s malými dětmi je olbřímí. Primáška maličká dívenka s maličkými husličkami, snad půlky? Děcka hrají se zápalem, snaží se, seč můžou. Jistě, nebudu se pozastavovat nad maličkostmi, Broln to není, ale děcaša se musí někde učit a otrkávat. Navíc musí hrát pro soubor písní a tanců, pro Voděnku, to je taky kunšt.

         Celé vystoupení bylo velice milé a laskavé, bylo dobře postavené a i jejich hosté dětský soubor z Parýža byl vynikající. Končíme a balíme a budeme aparát vykládat do skladu a potom konečně do postele. Utahaný ani kůň, lehám a neusínám, doslova padám do vody, do vody bezesných nocí nemocných.

          Advent je příprava na příchod Mesiáše. Měl by být uklidněním, po roce honění a práce a měl by nás směřovat k prožití rodinných svátků i svátků, kdy myslíme na to, co nás přesahuje. Měli bychom si uvědomit, že naše společnost je vystavěná na křesťanských principech, v nichž je křesťanská láska aktem vůle, kterým chceme dobro pro druhé. A abych zašel ještě dál a citoval apoštola Pavla: „….Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne…..“ Ano, on mluví o lásce křesťanské a nikolivěk o sexu.

           To o čem jsem psal, v tom všem byla láska. Láska k dětem, láska k naší vlasti, láska k druhým, láska k hudbě a také láska k práci. A to je i odpověď mojí dceři, ano dělám tyhle blbosti opravdu rád, miluji svoji práci a jsem na ni hrdý, byť by to blbůstka se dvěma mikrofóny měla býti.

Krásné Vánoce a hodně lásky Vám všem přeje

Metoděj - mistr zvuku z Podluží