MediCimbal - sólo pro tři aneb když si zvukař hraje

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Na konci srpna mám už několikátý rok krásnou akci, zvučím v plenéru Lednického zámku kulturní část mezinárodní výstavy ledových a slámových vín Ice Wine du Monde. A stalo se nepsanou tradicí, že v rámci kulturního programu vystupuje každý rok kapela MediCimbal Romana Veverky. 

 

Letos tato kapela uzavírala kulturní program. Třetí den práce od rána do večera mi dal co proto, byl jsem unavený jako kůň, přesto jsem se těšil na jejich podání folklóru i světových rockových melodií. Unavený schvácený a ucaprtaný mívám podivné pocity, jako by na mé podvědomí mluvil celý svět. Je to zvláštní chodit, jako by mi nohama někdo pohyboval, panenky v očích rozšířené a slyšet trávu růst. Jako bych Vás slyšel!? Trávu fakt nekouřím a jakýmkoliv drogám se vyhýbám jako čert kříži. V tomto stavu mě oslovil kapelník MediCimbalu se svými požadavky. Bicí chce snímat jedním mikrofonem do kicku a dvěma overheady. Cimbál budeme snímat jeho vlastními kondenzátorovými mikrofony a v nástroji nainstalovaným snímačem. Signál z basového aparátu vezmu XLRem. Kapelník chce, aby basa byla zvukově spojená s cimbálem, aby byla součástí jeho zvuku.

O přestávce před začátkem vystoupení jsem chodil po podiu a udílel rozkazy. Kluci kick je jako vždy sedmnáctka a levý overhead osmnáct a pravý devatenáct. Levý cimbál devět a pravý deset, snímač zapojíme přes LDD do jedenáctky. Nezapomeňte na fantom, připomínal jsem zbytečně. Nevím proč to klukům vždycky říkám, když je nám to všem úplně jasné, ale zvyk je železná košile. Pocházím po podiu, upravuji mikrofony nad bicími, úhel a směr mikrofonů je hodně důležitý pro správný zvuk soupravy. Nic se nesmí podcenit, protože jakmile odejdeme z podia a začne se hrát, tak už do nastavení mikrofonů nezasahujeme. Můj úkol je zapojit si basu. To je nástroj mého života. Už od dětství jej mám hodně rád a kapela, která nemá dobrého basmena pro mě není kapelou. Rozmotávám šňůru a strkám ji do výstupu ze zesilovače, hlavou se mi derou zvláštní myšlenky. Je mi basisty a jeho nástroje najednou líto. Proč mám na ostatních nástrojích tři linky a na base jenom jednu? Za podiem jemně šumí krásný a vzrostlý strom, jako by mě oslovoval, jakoby na mě volal, jakoby říkal: Proč jenom jednu, to přeci záleží na tobě, mysli chlape! Co mi tím chtěl říct a proč tak divoce šuměl, co mi potřeboval dostat do hlavy? Je to únavou nebo se mi to nezdá. Skutečně mi něco chce říct a co jej k tomu vede?

A co udělám s požadavkem kapelníka, jak dostanu do zvuku cimbálu basu? Vždyť jsou to nástroje s jinou charakteristikou a s jiným zvukem, proč jsem s tím souhlasil. Proč jsem mu nepřipomněl, že basa není cimbál a cimbál hraje jinak než basa. Ještě jednou procházím zapojení a i se svým týmem kontrolujeme vše potřebné. Takže zvuková zkouška. Když alespoň trošku můžu, nevynechám možnost sejmout zvuk bicí soupravy jedním mikrofonem na velkém bubnu a dvěma mikrofony zavěšenými nad bicí soupravou ze strany bubeníka. Musíte dávat hodně dobrý pozor, kde mikrofony umísťujete, abyste dostali krásný a věrný zvuk. Dnes je to opět na pohodu, mikrofon na kicku jsem nechal s panorámou uprostřed a na overheady jsem každý panorámoval cca 75% do své strany. Nezískáte tím pravý stereo obraz, ale bicí souprava vám bude znít velmi konkrétně a přitom kulatě a věrně. Dnes jsem s výjimkou kicku nechal korekce na nule, tak to mám rád.

A teď cimbál, Roman má kvalitní mikrofony na snímání nástroje a také dobře ví, kam a jak je umístnit. Ubírám na nich nízké frekvence a každý panorámuji 20% na jeho stranu. Se snímačem si musím dobře pohrát, potřebuji z něj vymáčknout co nejvíce hlubokých tónů, potřebuji to pro spojení s basou. No jo ono se vám lehce řekne spoj basu s cimbálem, jenže jak? Stále mi vrtá v hlavě můj neústupný strom, záleží přeci na mně, co a jak udělám. Vidím jej za podiem, jak se na mě směje a jak si šumí a šumí. Tak to udělej, volá na mě!

Dobře, dobře, už mě nechej, odpovídám mu v duchu. Propojuji basu do tří vstupů na mixážním pultu. Na první šavli uřezávám veškeré střední a vysoké tóny. Vyjíždím fader a je to tam, basu mám v cimbálu, skoro není slyšet, jenom vám hýbe žaludkem, jakoby si cimbalista uzurpoval vaše břicho. Další dvě šavle otočím panorámou o sto procent a ty frekvence, které na jedné šavli přidám, stejné na druhé uberu. Vyjíždím je a basa se tetelí za cimbálem a nad ním a spoza něj. Vychází z hlouby cimbálu, přitom je jasná svěží je jí cítit i slyšet její zvuk, ten vám běhá po zádech jako mráz. JE TAM!

Drobně upravuji zvukové poměry kapely, která hraje první tóny. Vycházím před zastřešený stan, ve kterém mám mixážní pult. Bicí hrají svůj zvukový part třesně tak, jak to mám rád. Jsou zvučné a konkrétně zvukomalebné a cinkání činelů i hihety je přesně tam, kde má být. Bubeníkův nástroj nepatří k nejdražším a nejprestižnějším, stejně ale krásně hraje a zpívá a udává hudbě rytmus a tón. Cimbál se mi věru podařil, ve spojení s basou zněl mohutně a jeho zvuk byl silný jako stehno. Roman zpíval a za jeho hlasem se linuly tóny basy. Jakoby vycházely ze stromu za podiem, proto jsi mě milý strome nutil do improvizací, ty sis chtěl taky zahrát s kapelou, směju se mu.

Do svého stánku jsem už nevešel, stál jsem tam vedle své dcery a oba jsme si užívali průzračného zvonivého a konkrétního zvuku. Tak mě taky zachytil na svém foto pan Petr Hanousek. Občas se mi to stane, nechce se mi za mixážní pult, hraje to a zpívá a já mám radost z dobrého zvuku. Nemusím na nic sáhnout, nemusím ničím kvedlat a kroutit a nemusím s ničím šmrdlat. Prostě to hraje, jenom mám výčitky svědomí, že vlastně nic nedělám. Hraje TO samo. Neměl bych za tu dobu, co očumuju mimo pult, vracet honorář? Co je vlastně dobrá práce zvukaře? Nevím, ale jistě vím, že posluchače to nezajímalo, vychutnávali si MediCimbal a jeho písně a skladby.

A tak jsem naplnil tužby mého stromu, každý nástroj byl trojný a zároveň hrála celá kapela jako jeden muž. Zvuk nástrojů se propojil do zvuku kapely a muzikanti společně hráli pro potěšení i pro tichou radost lidské duše. Všechny tři nástroje, každý se svými třemi šavlemi se posluchačům spojitě i společně a tiše vrývali do jejich srdcí. Koncert pomalu dozněl, strom mi potěšeně mával svými větvemi a já jsem se nemohl odhodlat všechno sbalit.

Tak přátelé, tak to dopadá, když si zvukař hraje. Máme před sebou mixážní pult se spoustou různobarevných knoflíků, čudlíků a vedle mixážního pultu další podivně vyhlížející a blikající mašinky. Nedivím se neznalému posluchači, že se mě s údivem ptá, jestli vím, co který knoflík dělá. Milí přátelé už se nás zvukařů neptejte, jestli víme na co ten který knoflík je a jestli víme k čemu je. No to víte, že to nevíme a jenom si tak občas hrajeme a zkoušíme. Když chceme udělat dobrý zvuk, potřebuje každý z nás podobný strom jako já. Ten nám řekne co a jak.

Z Podluží vás zdraví váš mistr zvuku Metoděj