Jak jsem se stal medyjální hvjezdou aneb traktát o smíchu a radosti

Na všech fotkách vypadám jako vrah a to v lepším případě, v tom horším jako strup. Když mi hoši, co nám pomáhají a chrání, kontrolují občanku, tak vždy s děsem v očích poodstoupí a maně sáhnou po zbrani. 

Objektiv mě nemá rád, ale co o krásnou tvářičku mi v mém věku dávno nejde. Takže když jsem si vybíral fotku na profil Googlu, tak jsem s mírným úsměvem sáhl po koláži. Každý kdo mě zná ví, že jde o srandu - prostě strupácká fotka.

Tatinku, podivej se co jsem našla. Jsem netušila, že jednou budeš internetovou celebritou. S tímto komentářem mi moje nejmladší dcera poslala odkaz na fórky s využitím mého profilového obrázku Googlu.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10206700893825438&set=a.10206698874774963.1073741833.1366631429&type=1

Dlouho jsem se tak nenasmál. Fakt výborný fórky. Reakce většiny mých kolegů a kamarádů zvukařů stejně výborné. Shodli jsme se na tom, že je to vtipný a stojí to za to sdílet a šířit. Blbý keci s dokonale strupáckou fotkou to je šlágr. Ale postupně se mi začínali ozývat "uražení a dotčení kolegové", cítili se skrzevá mě uraženi. Rozebírali jednotlivé hlášky a řešili jestli a co a jak. Moje reakce byla jasná, kluci neřešte to, je to fórek a jako takový ho přeci nebudeme rozebírat do filozofických hloubek, prostě se zasmějte a je to. Jde tu přeci o náš úsměv a dobrou náladu. Důležitý je ten kontext a celkové vyznění. Každý z nás by se měl umět zasmát sám sobě, je to osvobozující. Přeci se nemůžeme brát pořád smrtelně vážně. Kolem nás je dost smutných a nebezpečných věcí. Využijme každé možnosti, kdy nám naši kamarádi známí kolegové a nebo i někdo neznámý cizí hodí vtípek do ringu. Neberme si na něj boxerské rukavice, smějme se a rozdávejme radost sobě i druhým kolem nás.

Pořád mi vrtalo hlavou, kdo si dal tu práci, aby něco podobného vytvořil. Netušil jsem nic. Někteří přátelé mě podezírali, že jsem si to nechal vyrobit na zakázku. Ač nerad jsem musel přiznat, že mě to nenapadlo. Škoda, dobrý nápad, jenže fakt nebyl můj. Tahle srandička si žila svým vlastním životem a já na ni nemohl zapomenout. V souvislosti s ní jsem si začal víc všímat zajímavého fenoménu. Ve světě internetu se zdá, že lidé pohybující se kolem hudebních produkcí jsou rozděleni na ty, kteří jsou na pódiu, tedy hudebníci diskjockejové a jiní umělci a ti ostatní tedy zvukaři - lidem podobná stvoření. Zdá se, že mezi námi zeje hluboká propast. Každý máme svoji PRAVDU a jako bájní Husovi soudci jsme ochotni ty druhé pro naši pravdu upálit. Někteří používají expresivní výrazivo, jiní se předhánějí v technicky dokonalých popisech svých pravd. V tomto imaginárním světě žijí i neumětelové, kteří své pitomosti hájí až za ohnivou hranici. Čím víc jsem na různých fórech četl názory našich bližních, tím víc jsem nechápal, kde se to bere a kde jsem poslední léta žil. Ve skutečném životě se s něčím podobným nesetkávám nebo jenom zcela výjimečně. Mezi mým mixážním pultem a muzikanty na podiu, které zvučím, žádnou propast nezažívám. Vztahy mezi muzikanty a mou maličkostí jsou kamarádské. V reálném životě nám jde o společnou věc a ani si to nemusíme říkat. Pokud nastane nějaký problém a ne že občas nenastane, vždy se řeší nad věcí a v pohodě. Obě strany chápeme, že je mnohem lepší se na sebe usmát, než chodit s nadutou hubou a šířit nasranost kolem sebe.

Sebekriticky musím uznat, že šíření dobré pohody nemám dáno od Boha. Musel jsem se jí naučit. Věřte, že jsem měl dokonalého učitele, vlastně učitelku. Na gympl se mnou do třídy chodila čarodějka smíchu. Když se smála, rozšířily se jí nosní dírky, třásly se do rytmu, oči plné slz. Kolem ní se rozstřikovaly gejzíry třpytivého omamného smíchu. Stoupaly k nebesům, snášely se na nás, vířily, drtily se na nenápadnou mlhu a znovu se spojovaly do průzračných střípků. Vždycky nás tím obloudila, neodolali jsme a také jsme se od srdce smáli. Jitřenka nám naplňovala srdce smíchem radostí a dobrou náladou. Její smích měl jednu krásnou vlastnost, nezanikal. V srdci se nám usalašil a čekal, až nám bude hůř a potom nám znovu a znovu ťukal do koutků úst. Zasměj se pitomo, zasměj se, nemrač se, nebuď osel, zasměj se! A tak jsem se smál s myšlenkou na Jitřenku. Neviděl jsem ji mnoho let, ale v duchu je stále se mnou, když se vracím ze zvučení, směje se na mě z oblohy. Každou noc je tam, a když se na ni podíváte, zasměje se i na vás. Od té doby se snažím, seč mi síly stačí, abych radši šířil smích a pohodu, než opruzoval okolí. Někdy je to fakt těžké a mám co dělat, abych se nemračil. Jsem jenom člověk, nejsem Jitřenka a ani hvězda jitřní, která od ní převzala štafetu smíchu. Ale každý rozdaný úsměv se mi stokrát vrátí. Zkuste to, vrátí se i vám.

Včera jsem se potkal s Veronikou mojí samodruhou dcerou. Slovo dalo slovo a najednou se mě ptá, jestli už vím, kdo ty fórky vytvořil. No, jak bych to mohl vědět a je mi to vlastně jedno, odtušil jsem. A tak z ní vypadlo, že to byl Jirkův kamarád. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby se Jirka nepostavil za mou čest. Píše všem dokola, že já přeci nejsem žádný pitomec a strup, jsem dobrý kluk a slušný zvukař. Jirka se za mou čest dal do boje s mírnou výčitkou, jakoby mi nějak sám ublížil.

A protože Jirku nějaký čas neuvidím, nezbývá mi, než jemu i vám napsat těchto pár řádků, abyste společně pochopili, že ten kdo nám na tváři vyloudí smích, byť vtípkem na náš úkor, není náš nepřítel, ale dává nám velký dar, dar radosti a pohody. Chápeš Jiří?

Staňte se, se mnou milovníky Jitřenky i hvězdy jitřní, které nám obě rozdávají gejzíry třpytivého omamného smíchu. Dívejme se v noci na Venuši a schovávejme si do svého srdíčka radost na horší časy. Staňme se navzdory náladám na internetu členy Jitřenčiny sekty, sekty smíchu který nikdy nezaniká.

Koláž dělal můj kamarád a o texty ji doplnil kamarád JIRKŮV !

Hodně smíchu a radosti vám přeje

Metoděj Skřeček - mistr zvuku a veselý strup z jihu Jižní Moravy