Coloursu!!! Akbar* - aneb žúžo dobrodrůžo!!! - imprese starého zvukaře

Že je Colours Orf Ostrava největší a nejlepší, a že všechno co dělají je bájo, a že když Vás chtějí vytočit, tak je to taky monstrózní. Da vzdrástvujeť ročník 2017.

Na Coloursy jezdím nejraději s karavanem. Je to již letitý přítel poznamenaný šrámy ze společných výprav po lesích moravských, anžto jsem s ním jako geometr projel a přeměřil kdejaký kámen, mezku či záryji našich krásných lesů. Letos jsem si dal záležet a vycídil jsem ho, že měl pocit nového života. Cesta ubíhala poklidně, těšili jsme se na kemp na Ostravském hradě, na pohodu čtyřdenních hudebních zážitků. Já jsem se těšil na své rozbory práce zvukařů a celého toho našeho bratrstva.  Jistě pochytím něco zajímavého, pohladím dobrým slovem šikovného kolegu. Jako bývalá světluška omrknu nové přístupy k práci, prostě se budu mít jako paša.

PRÁÁÁSK, šupa jak z děla, prvá myšlenka je, že karavan se vznesl a opět dosedl na moderní dálnici, strhl mi řízení a začal se mnou laškovat. Naštěstí byl řidič kamionu jedoucího za námi profík a neposlechl touhy motoru po svezení v kufru naší škodověnky, nerozmašíroval nám našeho šnečka na padrť a nezaparkoval nám v kufru. Guma karavanu je na sračky.

V této chvíli se musím ctěnému PT obecenstvu omluvit za takový výraz. Můj dědeček by zvedl obočí a podíval by se na mě nemile. Dědečku a všichni čtenáři mého blogu, opravdu jsem hodiny zvažoval a i použil výraz jiný, jenže jenom tento je jediný výstižný a tak jsem jej vrátil do textu a slibuji, že se příště polepším.

Bájo je, že máme rezervu, sice již stařičkou a úpěnlivě se bránící, ale což, jiná v dosahu není. Jsme na místě a jdeme se akreditovat. Díky skvělým pořadatelům jsme mohli, ještě před akreditací, zaparkovat naši 14ti metrovou soupravu uvnitř areálu. Jeli jsme den předem, abychom vše vyřídili v pohodě a pokud možno rychle. Podařilo se nám to, ani ne za hodinku i s ostatní asi 10hlavou skupinkou dychtivých kempařů. Jsme vyřízeni, stejně jako obsluha nových moderních a k dokonalosti přivedených terminálů. Karta k automobilu sice není očipovaná a moje žena na čipu nemá zapsán vstup do kempu, ale nejsme detailisté.

A již nás přátelé vidíte na večeři s Jardou a Petrem. Jak jistě víte, jsem milovník filozofie, dějin lidských a věčně hledající a věřící v Boha. To Petr je ze stejného těsta. Nad Garážmistrem, skvělým pivkem, jsme rozebírali dějiny lidstva, morálku, náboženství i politiku s vášní nám oběma vlastní. Večer ubýval a Petr se stále držel svého, je nová doba, vše staré je překonáno a my se můžeme i na hlavy stavět, buď se přizpůsobíme, čili nic. A protože je demagog, stejně jako já, probíhal večer náramně. Smáli jsme se svým vývodům, pivo teklo proudem, klid a pohoda se nám rozlévala v duši. Díky přátelé.

Druhého dne jsme vyrazili do areálu Dolních Vítkovic. Půjčili jsme si kola Pro Afriku, abychom jim afričánčatům, jejich rodičům i ostatním přispěli troškou ke zlepšení jejich bídného života. Ujel jsem asi 200 metrů, baňa na zadní gumě a PRÁÁÁSK, šupa jak z děla, mám pocit, že takovými koly jim ke zlepšení jejich bídného života moc neprospějeme. Guma kola je na sračky. V tento okamžik se opět omlouvám, ale psát to znova nebudu. Skočte si na čtvrtý odstavec od začátku blogu, tam to máte napsáno a čtěte to prosím pozorně.

 A tak já platfusák a majitel přítelkyně dny a vlastník artrózy pajdám těchom. To je znamení, kdykoliv jdu se ženskou vždycky mi prdne guma. Úplně jsem se opotil, co by se mohlo všechno stát, kdybych čistě náhodou nebyl se svou milovanou, ale s jinou ženou. V mém věku se stát otcem není legrace, nejsem svůj spolužák Karel, já na to už nemám. O sebe ani tak strach nemám, ale co ta chudinka těhotná, té by slunce mého života vyškrábalo oči. Ta hrůza, těhotná s cizím starým chlapem, ještě k tomu s vyškrábanýma očima. Dítě by se nakonec při koupání utopilo v řece nebo ještě hůř, dožilo by se dospělosti a vdalo se a partner by jej opustil, kolik hoře by to způsobilo slepé matce, která by se v zoufalství utopila. Divíte se, že bych to od slunce mého života také tak neschytal? "Přece si nebudu ničit svůj majetek!" prohlásila v podobném případě. Já, já na tom budu dobře, ale chudák ženská. No nic budu si muset dávat pozor na gumy, na znamení, na znamení já dám.

KONEČNĚ jsem se došmajdal k areálu Coloursů. Děs a hrůza, jako měsíce Martovy, jsou v mých očích. Mnoha tisícový dav před bránou a NEPOHYBUJE se. Naštěstí je bokem malá branka, kterou můžeme projít, po kontrole našich čipů. Za půl hoďky jsme se dostali do areálu, požitky mohou začít. Ne tak stařičká matička s desetiletým chlapcem. Po několika hodinovém čekáni na akreditaci, prohlašuje obsluha zázračného stroje, vaše akreditace není na čipu, musíte se vrátit na začátek a opět se akreditovat.

Já jsem zastáncem všech možných bezpečnostních opatření, která vedou k ochraně zdraví, životů i našich majetků. Ano, chápu slova, kterými mi jeden přítel vysvětloval zavedení tohoto bezpečnostního prvku. Jenže spolu s tím jste, ťunťové milí, nasrali tisíce vašich fandů. (Už jen krátce -návrat  na odstavec čtvrtý) A zlobte se na mě, jak chcete, ale vytvořit mnoha tisícový dav před bránou areálu to nebude správná cesta. Každého sice kontrola prohledá zdali nemá v tašce, baťůžku, kabelce nebo jen tak v rukou nádobku s třikrát nitrovaným toluénem. To abychom se nemohli odpálit. Ale hlava mi to nějak nebere, v areálu se sice neodpálíme, ale v tom těsném davu v tom ještě před kontrolou, když ještě máme v ruce, baťůžku, v kabelce či tašce pořád ještě tu nádobku s třikrát nitrovaným toluénem. Tam se sakra odpálit, to by bylo něco, těch 72 panen, na něž se každý z teroristů těší, by jistě bylo doplněno o další tucty panen. To by ruce, uši, žaludky, kusy brány i ty úžasné terminály, to všechno by létalo vzduchem. Té krve a pláče a zoufalství. Opravdu si myslíte moji drazí, že vytvářením "bezpečnostních front" přinese větší bezpečnost? A to jste ještě měli štěstí, že jsme měli čip v pořádku, já a moje výbušná povaha, já nepotřebuji ani nádobku s třikrát nitrovaným toluénem. Možná bych jenom skončil s roztrženým srdcem, nebo co já vím.

Coloursy sú prostě nejlepší. A nejlepší muzikant je Zdeněk Bína, tam nemohu chybět. Mám ho rád, má v sobě živočišnost a je divoký, jak kocúr co sa napije s krajáča smatany. Jeho hudba mě fascinuje. Stojím před zvukařem, který jako každý z nás tu a tam vyjde před svůj stan, aby dobře slyšel. Ano ctěné PT publikum a čtenáři mého blogu, pod zvukařovým stanem bývá zvuk .... Ne tu chybu již neudělám, na veřejnosti se již budu vyjadřovat mravně. A tak i kolega vykročil před stánek, zamyšlen a soustředěn. "Pane kolego," říkám mu, "musíte se usmívat, jinak si budeme myslet, že se vám ten zvuk nelíbí!" říkám zkušenému zvukaři. Okamžitě je mu jasné, že kolegiální humor. Odtušil se smíchem něco o práci a tak, "Vidíte, tak vám to sluší!".

Jóóó Bína, toho mám moc rád. Procházíme areálem, občas pivko, občas klobásek, ale já se už dva roky těším na palačinky ve VIPce. Dělá vám je tam takový prošedivělý muž s krásným úsměvem na tváři. Hledám ho a tuším nejhorší, je u masa. "Milý příteli," volám se slzou v oku," já jsem na vás dva roky myslel a těšil se na vaše úžasné palačinky, na kousky ovoce, čokoládku a nádavkem milé slovo i úsměv přidáváte. A vy jste sakra u masa!" Bylo mu to líto a ještě ke všemu ve VIPu prostě sakra palačinky sakra nedělají!

V tom okamžiku vzpomínám na slova Petrova a v duchu se mu omlouvám. Ano Petře, myslím na tebe a ve světle dnešních zážitků a bezpečnosti majetku, zdraví i osob a ve světle nedostatku palačinkové hmoty i úsměvů prošedivěleho personálu, po tom všem mi dovol, abych přiznal: Je nová doba, vše staré je překonáno a my se můžeme i na hlavy stavět, buď se přizpůsobíme, čili nic - SAKRA.

A tak dnes skončím, ke zvuku a zvukařině se vrátím v příštím blogu.

Hodně dobré nálady a super zvuk, to nám všem přeje a

?????????

Metoděj Skřeček - mistr zvuku z Podluží.

P.S. Ale zvuk, zvuk tu mají slušný.

Vysvětliky:

*Coloursu je nominativ ke slovu Colours, Akbar je elativ přídavného jména "kabír" -  velký. Slovo akbar, jak je použito v takbír, představuje superlativ, obvykle překládaný jako největší.