Jak se krotí divocí koně.

Život je plný nástrah a zlořádů, ale také krásných až snových zážitků. Jako zvukař jej prožívám plnými doušky a užívám si jich rád. Jsem šťastný, když mohu za míchačkou tančit, rozdávat úsměvy a zapomenout na démony ve mně.

Každý z mých kolegů a já nejsem výjimkou, má rád některou kapelu. Důvodů je mnoho, od bezvadných honorářů, přes dobrou partu plnou smíchu a radostí, pokračujte ke slušným muzikantským výkonům. Jedna mnou oblíbených kapel, vlastně je to orchestr,  je The People.

Pustili jste si to videjko? Také máte ten snivý pocit, který se zarývá až pod kůži, že se musíte houpat s rytmem hudby? Naplňuje vás to, cítíte se jedním z nich. Co na tom, že v jejich věku jsem byl v době, kdy jejich rodiče tahali kačera a hráli si na horníka v uhláku. Orchestr plný života, živočišnosti, přitom jim to hraje jako jedno víno. Je to jiskrné, vonící, plné pohybu radosti z hudby. Jsou rozhazovační, jakoby nic vás zatahují s sebou do vírů a vášní … Připadají mi jako mladí divocí koně, kteří se řítí krajinou, krajinou snů a pohádek. Pod kopyty se jim rozstřikuje ranní rosa, ta tvoří víry, na nichž se zobrazují barvy duhy. Ta dopadá i na vás, osvěžuje vás, plní vás radostí a štěstím. Běží krajinou rytmů, písní, taktů, tónů … krajinou jakou známe pouze z naší fantazie. Svobodné stádo těch nejušlechtilejších zvířat. Každý sval se jim jiskří potem a štěstím z prožívané hudby. Dusot kopyt, násobí tlukotem svých mladých srdcí, rozechvívají svět kolem sebe, jenž je magický a plný hudebních sfér. Svět uvnitř každého z nás, se běžně skrývá v nevědomí a jenom někdy jej vylovíme, když se staneme součástí něčeho, něčeho, no prostě NĚČEHO!!!!

Je to jako sen, sen o tančícím srdci plném radosti a lásky. Hudba je jako kouzelník, který si s námi hraje svoje hry. Často se přichytíme, jak maně ťukáme do rytmu, pozpěvujeme si nebo se pohupujeme, kýváme hlavou. Hudba je výrazem naší duše, vlastně se jím stane, když nás osloví. A tak si výše popsané s láskou prožívám, a když mám to štěstí a sedím za mixážním pultem, normálně si mládnu. Stanu se jedním z nich a zapomenu na desetiletí, která nás oddělují.

Před časem mi volal Tomáš, mám vzít mix a postavit ho v Brně na Jižní terase hradu Špilberk. Hrají tam soukromou akci a tak se se mnou rádi potkají. Což o to hrad je to krásný, připomíná mi Richarda Vágnera a jeho Der Ring des Nibelungen. A kdo tam musí tahat techniku, ten sice pochválí zabudovaný výtah, ale zakleje u schodků na terasu. No a když tam vidím stan o rozměru 5 x 25 metrů, v němž má hrát v jednom dílku orchestr zvící 15 ti lidí a ve zbytku večeřet hoch společnost a vedení zahraniční firmy, tož to se mi postaví všechny chlupy na zádech, a že jich mám dost.

Snažím se kapele vysvětlit, že dnes to nebude jednoduché, koncert nebo i tancovačka je jiná liga, tohle bude perný večer a těžká noc. V první chvíli mě nevnímají, ale snažím se jim vysvětlit, že kapesník strčený do nástroje by snad mohl pomoci. Nazývají mě starým koněm, ale dochází jim, že je třeba se problému věnovat. Nakonec se shodují, že prostě musí ubrat. Jenomže rozzuřený majitel německé firmy, asi vyrušen hudbou od talíře s guláškem, (či mu snad leknutím kapka dobrot poskvrnila žaket?) hrozí ekonomickou katastrofou.  Pořadatelé připomínají hasiče a záchranáře, přerušují produkci a dime ho na poradu. Jenom já jako Odyseus přivázaný ke stěžni, pardon k mixážnímu pultu, musím zůstat a zvučit jinou produkci.

Těším se na zbytek večera, vím, že ti mlaďoši fakt umí a jsem přesvědčen o jejich kvalitách. Představuji si, co si museli vyslechnout, byť není vina tanečního orchestru, že je zavřou do mikro prostoru a nutí je hrát tišeji, než tikání skleniček při přípitcích. Vidím jejich usměvavé tváře, vyzařuje z nich radost ze života, ale cítím nesouhlas s potřebným. Přesto hrají pianissimo, pianissimimino, zkrátka nechápu, jak to dělají. Přitom se očividně baví a dělají si ze sebe a ze situace v níž se nevědomky ocitli taškařiny. Všichni tančí mnohem víc než obvykle, rozdávají prostoru kolem sebe energii, jež zůstala v jejich ledví, a ta o nich prozrazují, že jsou naprostí profíci. Ale to co se právě děje, je jako když plnokrevníka svážete provazy a chcete po něm, aby běžel jako o život. Jeho duše mu nedá, bojuje s překážkami, jenže provazy jej dusí a tak hledá východiska. Moje drahá děcka je našla v humoru a srandičkách a v tanci. Hrají tak celou hodinu až do přestávky.

„Holky“ volám na dámskou část orchestru, „musím se vás na něco nutně zeptat!“ Děsí se, co provedli, promítnou si uplynulý čas a já je uklidňuji. „Ne jste skvělí, jenže rád bych věděl, jestli jste někdy viděli, jak se krotí divocí koně?“ Šibalsky se na mě usmívají, chápou můj vtípek. „Jo, zažíváme to právě v této chvíli!“ dí děvčata unisono.

Celý tento blog jsem chtěl původně věnovat jenom jim, ale to co jsem měl možnost zažít, vypovídá nejenom o kapele The People, ale také o valné většině mladých dnešního světa. Jsem často svědkem nářkům a pláčům na téma mladá generace. V těch chvílích si vzpomínám na mé oblíbené antické autory, už oni psali o hrůzách, co nás čekají, až se mladí ujmou vlády. A tak s nimi i s vámi mnohými rád bojuji.

Co jsem popsal na řádcích o jedné bezva kapele, je především radost z dobře odvedené práce. A také schopnost poprat se s jakýmikoliv mizernými podmínkami. Nenechat se naštvat a nenechat se vykolejit. To co s láskou dělají, je jistě dobrá a poctivá a perfektní práce, ale je to také kus jejich života a srdíčka a duše. Když se nechají otrávit nebo problému utečou, dostanou se na cestu, z níž není návratu. Dostali by se na cestu, která vede ….

Upřímně řečeno byl jsem na ně celý večer hrozně hrdý, velmi dobře chápu, s čím se museli potýkat. Možná jim trošíčku pomohlo, že ten starý a unavený kůň za mixem se na ně celou dobu usmíval a bylo na něm vidět, že je mu ten večer hodně fajn. Prostě jsem si normálně mládl, že děcka….

Váš starý a unavený kůň a mistr zvuku

Metoděj z Podluží