Ta tvoje kočka je nějaká sjetá!

Někdy prostě nemám den, ať dělám, co dělám, vždycky dostanu do čunichu. Když ne doslova, tak alespoň ryzím slovem, tím co bylo na počátku.

Málokdo všimne si našeho setkání

Někdo snad začne se poťouchle smát

Až mě na ulici políbíš do dlaní

A řekneš, že se to muselo stát

Jednou tě potkám, vím to jistě

Nevím jen kdy a na kterém místě

Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic

Možná se to stane zítra, možná že až za měsíc

Možná zrovna teď na tomhle nároží

Na mou horkou tvář svou ruku položíš

A taky musím přiznat, že já rozhodně nejsem doma prorokem. Byli jsme s partyjú na konzertě, bavíme se docela dobře, když v tom té mojí stíhačce zasvítili očiska jak laterna v černočernej tmě řkouc:  „Ta tvoja kočka je nějaká sjetá!“

Já nejsem žádný svatoušek a jistě zasloužím mnohou kritiku, ale proč se to moje zlato naváží do mé kočky? Vždyť to není ani slušné. Neřeknu, kdyby si mě vzala bokem, vysvětlila mi své pocity nebo názory na danou věc, ale takhle před publikem? Co si lidé pomyslí a to nejenom o mě, ale také o ní. Slučuje se takové chování vůbec se zásadami slušného chování na veřejnosti?

Poslyšte, ale ani já nejsem vždy pan bontón. Sedíme si tak u sobotního oběda a já si pochutěčce mačkám na talíři vidličkou brambory. Dámy prominou, na veřejnosti bych to nikdy neudělal, ale doma si občas zahřeším. Vím, že moje babička (byla říšská hraběnka, teda za Rakouska Uherska) by se na mě podívala těma jejíma nádhernýma očima a řekla by: „Medyne, copak to se dělá!?“ A já bych se hluboce styděl a červenal. „Dědečku“, ozve se moje vnučka Matylda (po TÉ babičce druhým jménem Terezie), „tatínek říkal, že se to nedělá!“ Tak a mám to zpátky, mladá nebo starší, všechny ženské našeho rodu jsou stejné, chlap je středobodem kritiky stále a pořád. Ano mají zhusta pravdu a já to vím. Vím, jak se jí příborem a vím, že zuby vidličky musí směřovat dolu a nemám si dělat „obložené chlebíčky“ je to chucpe. A mačkat si přílohu na talířku, to už musí někomu zvedat žaludek, tak to normálně radši nedělám. Vím to a stydím se za své prohřešky, ale někdy si prostě rád zahřeším – no co!

Chlapi mají radši logické myšlení než ženské a bontón dáváme občas, ale jenom občas k ledu, máme to v krvi. A můj pětiletý vnuk je toho dokladem. Je z našeho rodu, prostě a jednoduše je Podužák. Všechny tři naše vnoučata si hrála nahoře v patře. Najednou děsný křik a pláč. Matylda plakala, že ji Metoděj jednu vrazil. Dostával levity, ale bylo na něm vidět, že s tím nemůže souhlasit, není to spravedlivé, vždyť si Matylda začala. Dobře, maminka se zamyslela a levity dostávala také Matylda. Jenomže Metoděj byl stále zaražený, až už to nevydržel: „Maminko, ono to byla jinak, chápeš? Ona chtěla, abych ji pustil do našeho domečku vchodem pro plačící děti, ale neplakala, nemohl jsem ji pustit vchodem pro plačící děti, když nepláče. Nakonec jsem ji vrazil a ona už plakala, tak jsem ji tedy pustil. A Arnošt taky ze začátku neplakal, ale potom už plakal a já jsem ho taky pustil, chápeš?“ Logika je pro nás muže zákon – chápete?

Tak proč se Slunce mého života trefuje do mé kočky, prý je nějaká sjetá! Copak do mě, to ať se trefuje, jsem její muž. „Co bys Barčo dělala, kdyby ti ten tvůj zahl?“ ptala se jí před časem její kamarádka. „Co by, vyškrabala bych ji oči a Metodějovi, temu né, přece si nebudu ničit svůj majetek!“ Pošklebovala se. Dobrá, je to silné vyjádření a nevěřím mu, myslím si, že Barče je měkkosrdcatá, dobře ví, že se často hrabe na zahrádce v hlíně a  je velká pravděpodobnost, že má tetanem infikované ruce. Vyškrabat oči to prosím, ale zanést do rány tetanus, taková ona přátelé není, to vážně ne.

Barča v neděli hlídala naše vnuky v jednom neznámém městě. Aby nezlobili, tak je chtěla vzít na procházku. To bylo řečí jako bobků a nakonec, že teda jo, půjdou. Jenomže Metoděj chtěl svůj kufřík s plyšáky. Tahal ho statečně, jenomže ejhle krtice na zelňáku byl stánek s jinými novučičkými plyšáky. Protože Veronika Metodějovi slíbila jednoho koupit, začal cirkus. A že ho chce a HOTOVO! Barča ale rozhodla, že to slíbila maminka a tak mu ho koupí maminka! Byl protivný jak ..... Potom chodili po Brně a Metoděj si začal hrát na úschovnu. Zastavil se kde tu a jakoby na klávesnici vyťukával kód. Arnošt to chtěl dělat taky, ale Metoděj mu to nechtěl dovolit. "Maminka mi říkala, že můžu dělat všechno to co TY! Rozumíš tomu, maminka to říkala!" křičel Arnošt. "Jenomže ty nemáš kufr, chápeš!" utřel ho Metoděj, nemůžeš si hrát na úschovnu, když nemáš kufr, to je přeci jasné! Arnošt řval jak na lesy, že on si může taky hrát na úschovnu, Metoděj trval na svém - nemáš kufr nemůžeš! Barče musela Arnošta chlácholit, nakonec jej přesvědčila, že si do úschovny může dát něco jiného, třeba listí. To ho uklidnilo a byl na chvíli klid. Jenomže se zase blížili k místu s plyšáky a Metoděj začal nanovo. "Kluci, chtěli jste sice jít do restaurace na šúlánky s mákem, jenomže zlobíte, tak jdeme domů!" Vynesla Barča trumf. "Dobře, já už teda budu hodný, babičko!" lísal se Metoděj.

Arnošt si cestou zazvonil na zvon, Metoděj by taky rád, ale přeci jenom byl díky nekoupenému plyšáku uražen, tak dělal, že nechce. V hospodě už byli oba naprosto vzorní, jenom Metoděj chtěl na toaletu. Arnošt, který byl před chviličkou s Barčetem na dámách, byl pověřen vedením výpravy. Za chvíli se vrátili, že chtěli jít na pány, ale bojí se. Barča je přesvědčila, že mají jít oba taky na dámy a hrdinové se po vykonaném díle, nakonec spokojeně vrátili.

Když přišli domů, bylo Slunce mého života zcela out. Seděla v křesle a nechala kluky, ať si hrají. Byli v koupelně a domlouvali se, že umyjí nějaké hračky. A že je namydlí, Barbora logicky předpokládala, že je mydlí mýdlem na umyvadle. Najednou kluky napadlo, že by měli, teď už ryby pustit do moře a začali napouštět vanu. Barčeti nezbylo než zakročit. Vana se napouštět nebude, jedině že se zároveň okoupou. Co jiného, než že cítili velkou potřebu po očistě svých tělíček. Jenomže Barče zjistila, že ta napouštěná voda je úplně studená, takže musela nejdřív připustit horkou vodu a pak šli kluci do vany. Rádi by se taky namydlili, jako jejich hračky. Vtom Barbora zjistila, čím že to kluci mydlili hračky - psím šampónem proti blechám!

Když Barče přijela večer za svým nemocinkaným Metodějem (nějak mě berou záda), byla rozesmátá jako už dlouho ne.

Tak vidíte, je to fajn žába a výborná babička a manželka, kterou bych nevyměnil ani za basu piv – fakt že ne! Ale s tou kočkou to mě vážně dostala, prej že byla ta moje kočka sjetá! Mám to pořád v hlavě a ne a ne to dostat ven, ále co, hlavně že mě chutná. Koupil jsem lahvinku od Lahofera a kytičku a tabulku čokolády a sobě nějakou kolínskou, abych tak nesmr…. Vlastně, abych ji zavoněl. A tak dnes budu hodný a budu milý a roztomilý a zapomenu na tu kočku, jenom doufám, že Barča taky!? Jinak dostanu do čunichu – držte mi palce.

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání

Nikdo mi s růžemi nepřijde přát

Pomlčí důstojně, klasici svázaní

O tom co brzy už musí se stát

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky

V ulicích nebude dixieland hrát

Kdopak si všimne, vždyť svět je tak veliký

A třeba zrovna teď má se to stát

Jednou tě potkám, vím to jistě

Nevím jen kdy a na kterém místě

Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic

Možná se to stane zítra, možná že až za měsíc

Možná zrovna teď na tomhle nároží

Na mou horkou tvář svou ruku položíš

Metoděj Skřeček - mistr zvuku a někdy i trošíčku nevychovanec z Poduží

P.S. Písnička od Vladimíra Mišíka, text Václav Hrabě z posledního CDčka