Taťkovo víno.

Náš život provází spousta lidí, přátel, kamarádů, rodiny a každý se do našich duší nějak zapíše. Můj tchán, vlastně mého tchána symbolizuje jeho víno.

 Převčerejšky jsme se Sluncetem mého života pracovali každý po svém. Ona běhala kolem své ZAPOJENÉ zahrádky a já jsem flaškoval víno. Učenci prominou, nechci používat tak fádní spojení jako je „láhvovat víno“, já ho, ať si myslíte, co chcete, flaškuju.

Vlašský ryzlink – po našemu vlašáček, je odrůda poměrně mladá, aspoň na Moravě. Můj dědeček jej pod vlivem zimní vinařské školy v Podivíně vysadili na Štvrťách. A nesetkali se s nadšením jejich tatínka, který mu po první sklizni vlepili pěkných pár počuni. „Co je to za kyselisko?“ zuřili můj praděd. Argumenty mého dědečka se nesetkávaly s pochopením, ale já jsem dědečkův vlašáček opravdu miloval, podobně jako jeho Portugálek. Je to víno zvláštní, má mnoho podob a vždy se v něm zračí povaha sklepníkova.

Na první pohled je to víno divné, kyselé, se zvláštním koncem, kyselisko, řekli by můj praděd. Ale zračí se v něm láska k naší Moravě k půdě a k lidem. Je obrazem člověka dobrého a poctivého, který si na nic nehraje, dává své kyseliny i cukry v plen svému okolí. V plen lidem, kteří jej chutnají a mají zájem a trpělivost pochopit jeho hloubku. Stejně tak, jako můj tchán. Jeho láska k rodině není rozdávána okatě a velkohubě, o to víc je plná hloubky jeho srdce, které dává v šanc v pomyslné druhé řadě. Čeká na pochopení a čeká na to, co je v samotných nás. V jeho dcerách a v nás v jeho přiženěných synech.

V jeho víně, vidíte jako v jeho očích radost z našich vítězství a smutek z našich proher. Vždy se nás snaží chápat a vždy je ochoten pomoci, pokud na to jeho věk a schopnosti stačí. A pokud ne, vždy je tu pro nás jeho pochopení a láska.

Čepoval jsem plničkou jednu láhev za druhou, tu a tam jsem koštoval vlašáček. Moje Sluníčko se tu a tam zastavilo, usedlo u mě a také dalo šanci tomu lahodnému moku. Tu a tam jsme na sebe líbezně po očku mrkli a bylo nám tak krásně. Ptáčci z naší zahrady se předháněli ve zpěvu, nám se dílo dařilo a mlátili jsme prázdnou slámu v hovorech, jejichž podstatou byla láska k našemu taťkovi. Vlastně jsme to ani neřekli, nebylo třeba, vlašáček je plný chutí a umí pohladit po duši. Když chvíli posedíte a nemyslíte na nic, tu se vám ozve z pozadku svou krásnou dochutí. Za dobu než jsem celý demižón naflaškoval, začal být vlašáček teplejší než by bylo zdrávo. Ale stejně nám velice chutnal, byl prostě náš, je naší chutí a obrazem našeho vnímání světa. Je to obyčejné krásné selské víno z Moravy. Je naše se vším co k němu patří a tak jej máme rádi.

Můj tchán je letitý kmet (taťko bez urážky) a pořád je v něm rozvernost mládí a my všichni si přejeme ať to tak zůstane a ať jsou jeho vína pořád veselá a hravá, jako on.

Metoděj Skřeček - mistr zvuku  z jihu Jižní Moravy