Jak měla moje žena nudlu na ňadrech

Perex je u blogů vždycky záludný, co do něj svěěěřit? Váhám a pak tam něco vetknu, né tak dnes. Dnes na něj kašlu.

V poslední době bojuju s nemocemi a prohrávám a někdy občas nějaká ta remíza. Tož jsem utahaný jako kůň. A píšu toho koňa schválně s hrdostí mužům vlastní. "Jsi kůň Metynku, víš to?" dí moje milovaná. A já jsem z toho celý natěšený, šťastný a hrdostí celý rozjařený. Slunce mého života ve mě nevidí slona, jehož postavu nejvíce připomínám a ani nějakého sudokopytníka s rohama. Pro ni jsem koněm, asi budu arabským plnokrevníkem. V jejích očích jsem samý sval a šlacha, vidí, jak poklusávám loukou při svitu vycházejícího slunce. Rosa se třpytí jako démanty a louka plná kopretin připomíná sníh na horách. Kvítky se vlní mým ladným pohybem a bílé lístky kopretin vytváří, kolem mého koňavského ladně běžícího těla, závoj připomínající nevěstu. Ty bílé lístky kopretin vidím v jejích očích, když si do mě trošíčku rýpne. Je to nahrávka na smeč, doplněná láskou a počínajícím se smíchem. Jiskřičky v jejích zamilovaných očích, zvící lístků kopretin.

Když jsme byli mladší, já štíhlý jako ztepilý buk, ona nádherná žena s vnadnými přednostmi, na nichž tu a tam uvízl drobeček z večeře či oběda. Hloupě jsem se jí posmíval, netušil jsem, že za pár let, kdy se mi díky dětem hormony zblázní, budu mít také vnadnou přednost, pravda něco níže než moje milovaná, ale o to větší. Takže jsme občas jako dvě rochata, ona nudlu na ňadrech a já to samé na mém bříšku. "To je špageta, Metynku!!!!", musí mě jako vždy opravit. No jo, jenomže dejte špagetu do názvu blogu. Zamezil bych tím imaginaci mých čtenářů. Každý v té větě zrcadlí svou fantazii. Přeci po mě nechcete, abych vám ji odepřel a zbavil vás svým přehnaným pedantstvím, možnost představy.....

Je to zvláštní, všimli jste si, jak jsme geneticky krásně vzájemně spojeni? Ženy, tak blízký živočišný druh nám lidem. Jinak myslí, jinak jsou stvořeny, nicméně nám to jde krásně dohromady. Už vás to někdy ťuklo? Nádherně do sebe zapadáme. S vášní a něhou s rozšířenýma zorničkama, vzájemně spojeni, tvoříce jeden vášnivě udýchaný chumel. Jsme každý jiný a v naší jinakosti tvoříme krásný celek.

Běžně mě různé svátky včetně MDŽ nechávají chladným. Neříkám, že bych moji ženu nemiloval, ale zvláště tento svátek mě vždycky štval. Bylo to takové zprofanované a vynucované a vůbec. Jenomže jsem si plně vědom toho, že každá žena je nositelkou života. Bez vašeho živočišného druhu bychom zde mi lidé, již dávno nebyli. A hlavně je krásné, přivítat Slunce mého života se skleničkou šampáňka a dobrůtkama a kytičkou. To se pak v jejích očích s láskou objeví lístečky jiskřících se kopretin. Zajel jsem do obchodu. Kytička, šáňo, pochutiny, opávia polomáčené, mou milovanou tak zbožňované, také skončili v košíku. A protože jsem přijel příliš brzy, abych hned nachystal tabuli plnou vábivých laskomin, jal jsem se zalepovat díry v kejsech. Rád to dělám černým tavným lepidlem. Práce mi s radostí ubýhala až do chvíle, kdy mi horká černá hmota protekla na ruce. Děcka, to pálí jak sfiňa, bolí to, je to hrůza a děs. Než jsem doběhl ke studené vodě, snažil jsem se tu hrůzu odstranit ze svých dlaní. Jenom jsem si tu horkou bestii rozmazal na obě ruce. Ve studené vodě to trošíčku přestalo pálit. Ale jenom na chviličku a navíc se mi ztrhla kůže z dlaní. Vážně jsem nevěděl, co bolestí dělat. Našel jsem jakousi mast proti bolesti, ale moc to nezabíralo. Zoufale jsem seděl na sedačce, skučíc jak stará žebračka. Zachránila mě až moje milovaná. Je to taková čarodějka, uřízla kousek alove věra a už mi to mazala na bolačky. Chtělo sa ně bečat, popisuji jí, jak jsem chtěl všechno nachystat a užít si sní krásné chvilky. Pohladila svého koňavca po vlasech, probrala můj nákup, dala mi do ruky vidličečku, nalila šáňo do skleniček - sedíme u stolu, já téměř mrzák, v zabablané ruce od alove věry držím skleničku a ona má v očích jiskřičky lásky a něhy a lísteček z květu kopretiny. "Ty můj koňavče, eště že si takové kopyto. Kdybys byl šikovnější, tož bys byl dokonalý a byla by s tebú hrozná nuda!" chaňká mě moje milovaná.

Jsou to krásné chvíle plné štěstí. Možná jsem potřeboval tu bolest, abych si víc vážil lásky mé ženy a štěstí, které nás stále provází. Kolem naší vlasti prochází příšery bolesti, neštěstí a války. Ta je za rohem a kousek k jihu také vraždí nevinné lidi. Bída hlad a neštěstí se nám vyhýbá a záleží jenom na nás, jestli si je k nám přivoláme nebo jestli si uvědomíme co je podstatné a co nikoliv. Jestli skočíme zlodějům a sedmilhářům a nositelům zloby na lep.

Štěstí je tu pořád s námi, tedy aspoň podle mě. Jenom je otázka, zda si jej umíme přivolat. Začínají kvést meruňky a já v každé z nich vidím jednoho anděla, který touží po tom, aby nám přinesl kus lásky a štěstí. Pokud chceme, přivine se k nám a pohladí nás svými křídly, štěstí je miluje a tak se přidá. Dívám se do očí Sluncete mého života, vidím v jejích očích jiskřičky štěstí lásky pohody a stávám se jejím milovaným koňavcem, arabským plnokrevníkem, co víří rosu a kvítky kopretin, krz naši lásku.

Moji milovaní, važme si těch krásných stvoření, kterým říkáme ženy. Milujme je a dávejme jim to znát. Věřte, že nám to s láskou vrátí.

Z Podluží váš popálený arabský plnokrevník s hlavou polepenou tema blbýma květama z kopretin, lechtajú ně v nosi a pěkně ňa sejřijú. Jo a su taky mistr zvuku....

Metoděj Skřeček