COLOURSY - šťastný až k pláči

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Je srpen a já mám trochu času zavzpomínat na letošní Coloursy v Ostravě. Celý festival jsem prožil v podivném rozpoložení. Rád jezdím za kamarády a za zážitky z výborné muziky. Letos se změnilo moje oblíbené místo na Černé louce za areál bývalého dolu a vysokých pecí v Dolních Vítkovicích. Rád jsem, se všemi „mými ostraváky“ posedával nad výborným vínem a cítil jsem se, jako kdybych seděl doma pod Podivínskou věží. Díky bohatému programu a různosti našich zájmů jsem měl dostatek vlastního času, takže jsem si sám sebe a své já užil dosyta. Užil jsem si samotu, smutky i radosti, které jsou skryty v železných konstrukcích.

 Nový areál na mě dýchl v okamžiku, kdy jsme se akreditovali. Máme pravidelně VIP od přátel a letošní akreditace byla na druhé straně, než je hlavní vstup do areálu. Vysoké pece a bývalý důl jsou nádherné a plné lidských osudů zakletých do kovu a starých zdí. Zapůsobí na každého návštěvníka a i mě vstoupil do života příštích dní.  Moje milovaná má zcela jiné hudební cítění a tak jsme se každý den, rozdělili a já jsem procházel festivalem a svým já jako Ahasfér věky.

 První večer jsem nebyl schopen poslouchat muziku a bloudil jsem potemnělým areálem. Svítící vysoká

 pec, zářící podia s hudebníky, moderní upravený plynojem, cesty posety hrubým drceným betonem, temná noc a tisíce lidí. Vybavovaly se mi obrazy z minula, míjel jsem žertující dělníky, každý s konvičkou na šichtu. Zástup dělných lidí se vine jako had. Je jich spousta, jako nás dychtivých hudby. Slyšel jsem jejich hlasy, které mě přenesly do minulých dob. Vyprávěli o večerní zábavě o svých dětech a láskách. O ranním probouzení o cestách do práce a o jejich světech. Někteří kleli a jiní vtipkovali a dobírali si kamarády. Mířili každý se svými druhy a já jsem jim tiše záviděl. Viděl jsem je a téměř se jich dotýkal. Toužil jsem být součástí jejich životů, rád bych s nimi žertoval a toužil jsem se vrátit v čase a prožívat končící 19-té století. Tuny kovu kolem mě, zářivá světla, spousta vedení, staveb a rzi.  A já sám uzavřen ve své vlastním duši, sám uprostřed zástupů. Konec a zároveň rodící se začátek nového věku a úsvit nové doby. Stavby bývalého areálu těžkého průmyslu mají mystickou moc.

 Hudba hraje a lidé se procházejí od jedné kapely ke druhé, zastavil jsem se v areálu bývalé vysoké věže. Lidé tančí, jsem sám a pozoruji okolí. Hudba mě nechytá, rád bych se stal součástí všeobecného nadšení, ale nedokážu se připojit k ostatním. Bloudím kolem ocelových nosníků, jsou jako paže obrů, které mě vynášejí nad rozverný dav. Dívám se na lidi z výšky a jsem mimo ně. Hledám někoho známého, rád bych se na někoho usmál, ale nikdo můj mezi tolika lidmi není. Nikdo, žádný ani vzdáleně můj. Sám a opuštěný v davu, v tom dnešním i v tom minulém. Mám vybitý mobil, odjíždím na pokoj, čtu si Svatého Jana – Apokalipsu. Jako bych se vrátil mezi tančící, kteří se mění v záchvěvy osob z obrazů Hieronima Bosche. Vrací se mi kovové konstrukce, měnící se na příšery z obrazů. Lámu sedm pečetí, jejich zlomky mi padají do tváře a já usínám. Svět končí a ráno?

 Ráno jdeme na snídani za dcerami a jejich muži. Skupinka věrných se sešla a snídá, mám pocit viny, že nejsem schopen navázat na jejich radostný prožitek. Vypadají krásně unaveně a mají k tomu "dobrý důvod" i naši dobrou kamarádku zlomili jako prut. Odcházíme se ženou na skleničku vína, mluví na mě a já mám problém sledovat tok jejích myšlenek. Chce, abych se s ní bavil, jenže ač se snažím sebevíc, neustále se mi vrací obrazy procházejících dělníků. Odbíhá jinam a za jinou hudbou než já.

Toto místo živilo spoustu lidí dlouhá léta, v těchto zdech je mnoho radosti ze života a práce i smutku ze zranění a smrti kamarádů. Žhavý kov v náručí umírajícího se mi dokola vrací, zoufalý na mě volá a já se na něj bojím pohlédnout. Jako bych se jím stal sám, vidím oči zděšených kamarádů, plačící ženu a děti. Katafalk a promluvy nad rakví, prolétám v čase i prostoru a cítím se osaměle. Kamarádi stojí nad mým mrtvým tělem, ujišťuji se, že je to jen představa, ale je tak živá. Zahazuji grilované maso, nemůžu se na ně ani podívat, cítím pach spáleného masa žhavým železem, ježí se mi chlupy na rukou. Vstupuje do mě bolest minulých století, prožívám ji, ale vím, že to nejsem já, kdo by měl být smutný, to ten kov a genius loci. On mě přemohl a ukázal mi životy lidí, kteří zde prožívali svoje lásky i příkoří. Toto místo je silné a přemáhá mě. Je krásné úžasné, je v něm tolik lidských osudů plných bolesti smutku i radosti a štěstí.

 Nalézám jej také v novém davu. Jiné místo i čas – „Banik, Banik, Banik“ volají kamarádi kolem mě v kotli za brankou, nadšení a radost z vítězství se mám dere z úst. Jsem součástí komunity, skáču do rytmu hudby a přenáším se zpět do svého času. „Banik je nejlepši!“ Volají kluci vedle mě, dělají si srandu z kamaráda Sparťana, pojídají klobásky, popíjejí pivko. Diví se, že mám minerálku, „chlapi mám radši víno, su z Podluží“, odpovídám na jejich dotazy. Vzali mě mezi sebe, žertujeme na vlastní účet, pošťuchujeme se, každá věta nový žert. Smějeme se a je nám spolu nádherně, báli se, že jsem z Prahy, jenže Jižní Morava - to jsem vlastně jejich bratr. Lákají mě na Stodolní, ani se neptejte kam. V mobilu objevuji zoufalou touhu mé ženy po objetí. Loučím se s novými přáteli a přicházím na jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku. Při příchodu slyšíme děsivé zdvojené odrazy zvuku hudby, Barbora se diví co je. Ukazuji na kamion, od něhož se hudba odráží, táhnu ji kus dál, abychom byli z úhlu odrazu. Pojídáme kousky jídla, tančí přede mnou, je mámivá a mně se opět vrací lidé dávných dob. Jsem na tancovačce, havíři a jejich milé jsou kolem mě. Podávají mi kořaličku, připíjíme na bratrství a voláme ostatní do kola. Vlasy, boky a ňadra dívek víří před námi, zpíváme spolu, ruce nad hlavou a všichni v jednom kole. Zapomínám, kde jsem a také tančím. Moje milá mě objímá, abych nebyl sám. Laská mě svými vlasy a něco mi vypravuje. Držíme se v objetí a odcházíme plni nádherné hudby. Končí večer a já držím svoji ženu kolem ramen, kráčíme pomalu, snažím se dělat stejně krátké krůčky jako moje maličká žena. Musí lidem připadat jako kuřátko se slonem.

 Obrazy z minula jsou pryč. Samota zmizela, jsem opět sám sebou a osudy předešlých generací zůstávají

uvězněny v železe. Jsme s přáteli na obědě na staré kuželně, cítím se jako nový člověk. Je mi s „mými ostraváky“ dobře. Prožil jsem v průběhu těchto dnů v duchu něco, co jinde nezažiju. Samota je místo v duši, které je jenom moje a já se k němu často vracím. Jsem sám mezi lidmi, sám v kruhu přátel, sám ve svém světě, prožívám neprožité a objevuji nové obzory. Být sám je těžké v zahradě Getsemanské, opuštěn svými druhy. Já jsem, ale opuštěn nebyl, ve chvílích bez přátel, jsem prožil mnohé z osudů spojených s životy místních lidí. Hudba a síla zdejšího místa ke každému promlouvá a je na nás co si z nich odneseme. Obohatila mě a ukázala krásu života. Ten bývá krutý i krásný. Kdybychom neprožívali smutek, nevážili bychom si chvilek štěstí, brali bychom je jako samozřejmost.

 V příštím roce nashledanou havíři a hutníci, přátelé a kamarádi, opět se setkáme.

 Metoděj Skřeček - mistr zvuku