A co takto Mikuláš, Mikuláše už jsi někdy zvučil?

I když má člověk mnohé zkušenosti, vždycky přijde něco, co ještě nikdy v životě nedělal. Letošní podzim byl pro mě skutečnou školou.

V noci volal Lúďa: „Jasně že vím, zvučil jsi už všechno, ale mám pro tebe skutečnou lahůdku!“ Směje se do telefonu a má radost, že mě zaskočil. „Vezmeš dvě bedny na klacku a pojedeš do Mikulova, zvučíš Mikuláše! Vsadím se, že jsi to nikdy nedělal. Dobře, ještě to chce dva mikrofony a nějaký ty kabely.“ Ptám se ho, jestli si můžu vzít i nějaký mixážní pult. „No jo pořád, tak si ho vem, když myslíš. Možná to ještě bude chtít nějaké světlo, zastav se u mě v Břeclavě, něco ti půjčím.“  Dělá si ze mě legraci, moc dobře ví, že mám světel po ko…. Vlastně bych měl říci, mám jich hodně, vím milý dědečku, měl bych být opravdu, ale óóópravdu slušný. Tak jedu do Mikulova po celodenní mrazivé práci na stavbě Domova seniorů, to proto, „abys tam měl protekci.“ Smál se před časem Lúďa.

Zima jak v psinci, postavený aparát, všechno vyzkoušeno a ano i světla jsem vzal. Procházím se po náměstí, lelkuju, byl jsem příliš rychlý. Děvčata z Mikulovské rozvojové vaří čaj, taky se přihřeju a už je tu pořadatelka s rozesmátýma očima. „Ano,“ salutuju schválně levou rukou, „aparát nachystán vyzkoušen, hudba vyzkoušena a hraje, mikrofony předány Mikuláši a jeho doprovodu. Světla jak vidno svítí. Teď piju čaj.“ Jsem pochválen, oči pořadatelky září v mrazivém vzduchu Mikulovského náměstí. Pouštím hudbu, mám dost času a blunkám kolem. Na podiu jsou Mikuláš a jeho suita, děti přednáší básničky, zpívají písničky, dostávají dárečky. Čertiska se poflakují kolem dokola, jeden se na mě směje, asi to bude Víťa, ale nevím, nevím. Maminka v náručí s maličkým mimčem snad ročním. Maličký se směje na čerta a natahuje po něm ručičky, čertisko ho hladí po vláscích. Podle toho by to v tom pekle nebylo zas až tak špatné. Přecházím za stejdž, stojím vedle mladé maminky. „Já se moc bo bo bojím!“ Kokce mladý muž. „Já jsem ma ma Martínek, ztratil se mi ta ta tatínek!“ Nechtěně veršuje mladý strašpytel. Mikuláš je hodný, ale básničku z něj nedostane. Obracím se na sousedku: „Nedivte se, my muži jsme děsně citlivá a stydlivá stvoření, já například bych nikdy sám od sebe žádnou ženu neoslovil. Červenal bych se až hrůza!“ Potvrzuje, že je na mě stydlivost hodně vidět, sice se prý nečervenám, ale kdož ví?“

Tento podzim jsem měl ještě jednu premiéru. Jenomže to byla práce smutná. Pavel Kašník mi napsal, že zemřel Pavel Procházka. To byl můj rovník a bývalý kolega ještě v družstvu. Výborný kluk, měl jsem ho rád, byl rovný a poctivý. Ne žádní velcí přátelé jsme nebyli, ale i mnoho let po našem společném účinkování v zemědělství jsme se sice neplánovaně, ale rádi potkávali. Většinou jsem jej potkal s jeho milovanou ženou. Bylo na nich vidět, jak se milují a jak jsou spolu rádi. Byl to krásný pár ona vždy usměvavá a milá ženská, on vedle ní jenom zářil. Byli a zůstanou pro mě symbolem lásky, stejně jako Pavel s Maruškou. Tak jsem rád svou drobnou technickou pomocí při pohřbu přispěl k důstojnému rozloučení s Pavlem.

Když jsme se Sluncetem mého života nachystali aparaturu a čekali tiše na lavičce u kostela, přijel místostarosta a přivezl nám čaj v termosce, aby nám nebyla zima. Popíjeli jsme čaj, vzpomínali, kdy jsme Pavla s jeho láskou viděli a potkali naposled a bylo nám smutno u srdce.

Při příjezdu pohřebního vozu začalo jemně pršet, jako by i příroda plakala nad odchodem kluka, který miloval přírodu a byl zemědělec každým coulem. Vínko a vinice byla jeho druhou láskou. Když mi posledně vypravoval, jak má tu práci rád a jak ho naplňuje, jak miluje sluníčko, když hřeje na dozrávající hrozny, jak má rád zimní mlhy, které chrání vinohrádek před mrazem a déšť, ten byl jeho přítel nejvěrnější, bez vody, by nic na našem světě nebylo. Dnes se s ním, příroda loučí, stejně jako my všichni.

Byla to práce smutná, ale rozloučit se s kamarádem, na něhož nikdy nezapomenu, byla opět moje premiéra. Jenže tuhle bych si na rozdíl od Mikuláše nejraději odpustil.

Poslední vzpomínku mám na Pavla, blbost na Petra Jaborníka. Zvučil jsem pro Rotary klub vánoční koncert, jako každý rok. Opět hrál Tomáš Zvardoň a jeho Duende. Ten sál co v něm bývají koncerty je hrozný, už jsem o něm psal a opět píšu, zabít toho, kdo to vymyslel. Má tvar písmene L a tam kde se stýkají obě úsečky, tam se hraje, takže posluchačstvo sedí v částech sálu, které jsou vzájemně kolmé. Co to dělá se zvukem je vážně běs.

Ještě že je ta kapela tak skvělá. Tom je výborný muzikant a dnes už i můj kamarád. Občas jej můžete potkat na koncertech Laury a jejich tygrů, kde hraje taky kytaru. Má takový nádherný zvuk, že se vám bude chtít plakat. Je vábivá a mámivá a má nádherný lahodný a konkrétní zvuk. Vždycky jsem u vytržení, když ho mám na fejdrech. Je to opravdová radost a zvukařovo štěstí, zvučit takový nástroj.

Jenže o něm psát nechci, po začátku koncertu doběhl ještě jeden mladík, sedl si do zadu blízko mě. Byl mi moc povědomý, ale až když jsem sešel po koncertě dolů na košt vín, mi došlo, že je to Petr Jaborník. „Neviděli jsme se třicet let!“ vítal mě rozjařeně. Byl jsem utahaný jak kotě, ale rád jsem s ním a Radkem Nesvadbou zasekl. Popíjeli jsme víno a měli jsme si mnohé co říct. On básnil o jeho base a letité již hlavě Peavey, tehdy se ještě dělalo poctivě, vážně hraje výborně. Já jsem s láskou vyprávěl o aparátech z Milevska. Slunce mého života posedávalo s našimi společnými přáteli a já jsem prndal a prndal s Petrem. Přitočila se k němu jeho manželka a jemně jej vzala za loket. Možná to nechápete, ale to je v manželském životě takový drobný rozhovor, dovolte mi, abych vám jej v krátkosti tlumočil.

„Jsem šťastná, že tě vidím s přáteli a se skleničkou plnou krásného vzorku vína. Dělá mi potěšení, že tě takto vidím šťastného a spokojeného a jsem ráda, ve tvé společnosti, můžu se přidat?“ říká neznatelným gestem štěstí jeho života. On se jenom maně jemně otočí a říká: „To já jsem šťastný, že jsi za námi přišla. Vím, že tu máš povinnosti, ale každá chvilka strávená s tebou je pro mě kouskem štěstí, jsem rád, že jsi s námi!“

Jeho milovaná se k nám přidává, Radek jí nalévá vzorek, který nám chutná, aby jej také okoštovala. Jsou to krásné chvilky s lidmi, které máte rádi. Pomaloučku se ve mně probouzí vánoční nálada.

Říkáte, že ten třetí příběh nebyl zvukařskou premiérou. Jistě, máte pravdu, ale byl moc krásný a já jsem si ho opravdu užil. Když jsem přišel za Petrem, byl jsem unavený jak kůň, když si mě po třech příjemných hodinách Slunce mého života odvádělo, nechápal jsem, jak ten čas rychle letí.

A tak Vám na závěr přeju, abyste si užívali svých drahých a abyste jim činili jenom radost - té si užívejte do sytosti. Nikdy nevíte, kdy skončí, to jenom Bůh ví, kdy si nás pozve za Pavlem, na pohárek.

Krásné Vánoce a hodně lásky Vám všem přeje

Metoděj - mistr zvuku z Podluží